neděle 31. srpna 2014

Seznam směšných zranění za tyto prázdniny:

Při krájení kedlubny jsem si rozřízla palec.
Při natírání dřevěných desek válečkem jsem zakopla o větévku a tekla mi krev z nohy.
Na zadní straně stehna jsem měla štípanec nateklý do průměru 17 cm.
Při slepování papíru jsem trhala izolepu zuby, izolepa se mi přilepila na rty a bolestivě mi strhla část kůže.

Bonusový přídavek: Moje sestra jela v sedě na longboardu z kopce od oblíbené hospody a brzdila klouby svých palců u nohou a nyní jsou sedřené tak, že nemůže pořádně chodit. Ona tomu říká, že se zkriplila.

Podejmlíko Půlrohlík



sobota 30. srpna 2014

Kůň v bazénu III.

Následuje další součást souboru "Čas znovunalezený aneb Z archivu facebookových statusů".

12. říjen 2012
Do srdce se ti dívám, když pod oknem ti zpívám.
Bude konec dobrodružství. Chceš-li uprchnout se mnou.

Podejmlíko Půlrohlík



pátek 29. srpna 2014

Sexy, ale dala bych si rostbíf.

Moje sestra se rozbrečela při vyřazování z pořadu "Masterchef".
Já jsem plakala, když Roy Orbison začal zpívat v klipu k písničce "Handle With Care".

A jako bonus jsme se se sestrou obě rozbrečely u sitcomu Comeback, když hlavní hrdina Matonoha v kuchařské šou dostane plný počet bodů.

Jsou to teď emocionálně nároční dnové.

Podejmlíko Půlrohlík


čtvrtek 28. srpna 2014

A zruinoval spoustu mladých dívek a já jsem jedna z nich.

Tento článek je součástí obsesivní série o Bobu Dylanovi.
A totiž o tom momentu, kdy jsem si mezi prací udělala pauzu a pustila si všechny možné verze písničky "House of the Risin' Sun", abych si potvrdila, že se mi stejně srdce svírá nejvíce z Dylanova provedení (1962, akusticky). A to proto, že jeho hlasový projev je až nadpřirozeně evokativní ve srovnání se všemi okolnostmi, za jakých nahrávka vznikala. (Bylo mu sotva dvacet, písničku odposlouchal od kolegy při koncertu, první deska, "nejistota" v kramflecích. Nejistotu dávám do uvozovek, protože si myslím, že ze všech jeho desek až tak do roku 1990 tu zní jeho hlas nejsuverénněji. Teprve až v devadesátých letech začíná znovu znít jako stařík, který přesně ví, o čem zpívá. Jeho hlas mi v té éře jeho největší slávy přišel vždycky plný vnitřní nejistoty, po té v "House of the Risin' Sun není ani stopy.) Chtěla jsem se nějak víc rozmáchle rozepisovat o tom, jak na mě píseň při poslechu působí, ale došla jsem k tomu, že konstatování, že se mi z písně nejsilněji svírá srdce, je postačující.

Druhé místo hitparády jsem zařadila Frijid Pink (1969, elektricky), kteří jsou mi sympatičtí uvolněným projevem a hard'n'heavy nádechem. O kapele jsem do té doby neslyšela a je dost pravděpodobné, že si je v budoucnu zkusím blíž prozkoumat.

Třetím místem jsem obdařila Joan Baez (1960, akusticky), která píseň nahrála ještě před Dylanem. (Celá historie se má tak, že je to tradicionál, který hrála spousta autorů včetně Baez, potom si ho za svůj vzal Dave Van Ronk, ale než ji stačil zpopularizovat v masovějším měřítku, "ukradl" mu ji Dylan, který ji proslavil, tomu ji zase "ukradli" The Animals a od té doby si už všichni myslí, že tu písničku původně napsal Eric Burdon a všichni ostatní že ji kradou od něj. Když člověk slyší nějaký cover, snadno pozná, jestli jeho autor patří k obdivovateli Dylana nebo The Animals, protože Dylan věrný tradici písně zpívá "many a poor girl" a Eric Burdon to změnil na "many a poor boy".) Verze Joan Baez na mě působí  nejvíc "dokumentárně". S jiným druhem procítění, čistějším a bez zbytečných kudrdlinek, podává výpověď o lidském údělu. Zároveň mi přijde, že má písnička nejtemnější naladění ze všech těch verzí, které zde zmiňuji.

Rozhodně nejpopulárnější verzi písničky od The Animals (1964, elektricky) jsem posadila na čtvrté místo. Znala jsem ji ze všech nejdéle (asi jako většina hudebních fanoušků, řekla bych) a po dlouhou dobu jsem ji obdivovala, ale právě když jsem ji začala porovnávat s ostatními verzemi, trochu v mých očích klesla. Je pořád pravda, že převedením "do elektriky" je jejich přínos písničce nepochybný a že síla v hlase Erica Burdona je obdivuhodná, ale pro moje uši písni chybí gradace. Tempo hudby je pořád stejné a nasazení hlasu rovněž, jedná se o beranidlo, které pořád stejně bije do jednoho místa.

Jako poslední jsem chtěla ještě jmenovitě zmínit jihoafrickou zpěvačku Miriam Makeba (1960, akusticky), která má za sebou zřejmě impozantní životní příběh, ale doteď jsem ji neznala a ani nejsem nijak blíž obeznámena s její hudební tvorbou. Její dvouminutová nahrávka kombinuje sílu osobnosti s křehkostí v hlase s minimální nástrojovou podporou. Vždycky jsem měla slabost pro to, když interpret zpívá se slzami v očích kvůli tíze vlastní hudby, a myslím si, že tahle paní to tak určitě dělala.

Třeba verzi toho Van Ronka, od kterého Dylan prý ukradl akordové změny a text, jsem měla problém doposlouchat do konce, svým projevem mi nějak leze na nervy. I když ho vidím na dokumentárních záběrech, mám dojem, že v osobnosti tohoto muže není nic, co bych chtěla hudbou přijímat.
Hodně osobitou a odlišnou verzi nahrála třeba Nina Simone, ale hudbu s podobnou rytmikou nejsem zvyklá poslouchat a tudíž mě nijak výrazně neoslovila.

A také jsem se chtěla pozastavit nad tím, že jsem ráda, v jaké době žiju, protože si po celém dni práce můžu pustit jednu písničku od dvanácti různých interpretů a srovnávat si, kdo mi leze na nervy a kdo ne.
A také bych chtěla vyjádřit soustrast svým příbuzným, které jsem schopna pronásledovat na každém kroku a pouštět jim jednu samou písničku pořád dokola a nutit je všímat si rozdílů. Tatínek vydržel jenom dvě, Frijid Pink a Joan Baez, moje sestra, chudinka, ovšem vydržela všech pět.

Podejmlíko Půlrohlík





středa 27. srpna 2014

Kůň v bazénu II.

Následuje další součást souboru "Čas znovunalezený aneb Z archivu facebookových statusů".

9. říjen 2012
(deníkový záznam)
Jsem tak pyšná na svoji sestru.

(umělecká rekonstrukce incidentu ve škole)
Kolega student: Kolik si myslíte, že máme mít kreditů z angličtiny?
Já: Čtyři.
Kolega student: Hahá. Oni to teď změnili. Šest. Takže nám dva chybí, ale neexistuje žádná další zkouška, kterou bychom mohli splnit, abychom je získali.
Já: Chm.
Později.
Já: Podmínky studia se nemůžou měnit během studia, že ne?
Vedoucí studijního oddělení: To já nevím, děvenko, promluvte si s proděkanem, ten mění studijní plány.
O patro výš.
Já: Měnil jste nám studijní plány?
Proděkan: Ne.
Studenti: Hořekujeme. Zjevilo se nám, že máme mít šest kreditů z angličtiny.
Proděkan: No jistě, to se teď měnilo. To je zábavné. Třeba vás to nepustí ke státnicím. Hihi.

Podejmlíko Půlrohlík









úterý 26. srpna 2014

O básnících a Jurském parku.

Pamatuji si, že jsem kdysi byla svědkem toho, že docela známý básník přednášel báseň od jiné ne tak úplně známé básnířky a nevěděl, co to je "arara". Potom se mě ten samý básník ptal, jestli jsem tu báseň s "arara" nepsala náhodou já, protože v jedné mojí básni viděl spojení "u vozu Praga RN".
Přivedlo mě to k úvaze, jestli je povinností docela známého básníka znát papouška araru a vědět, jakým druhem automobilu spáchala Olga Hepnarová svůj zločin.
Loni se mě po festivalu v Kutné Hoře ptaly dvě slečny recitátorky, co znamená podivný atraktor z mojí básně, a to už jsem si připadala trochu jako hipstrbásník, co dává do svých textů slova v naději, že nikdo nebude znát jejich význam. Potom jsem ale zjistila, že o podivném atraktoru se káže v Jurském parku a ulevilo se mi, že jsem vlastně mainstream.

Podejmlíko Půlrohlík


pondělí 25. srpna 2014

Mladá srdce pukají, rány čerstvě krvácejí.

Neuplynulo ani moc času a už jsme si se sestrou uvědomily, že známe ještě jeden andělský zpěv.
A je to samozřejmě CocoRosie: Werewolf.

Dnes jsem se také rozhodla předstírat, že mám krátké vlasy.
Moje sestra se rozhodla předstírat, že gauč v obýváku je postel, kterou už nikdy neopustí.
Obě fotografie jsou ilustrační, ale výmluvné.

Podejmlíko Půlrohlík




neděle 24. srpna 2014

A kdo to stojí za plotem?

George Harrison je moje největší láska.
Na mojí oblíbené fotce jako zarostlý skřítek radostně poskakuje při hře v tenis.
Nyní, při četbě nové životopisné knihy George Harrison: Za zamčenými dveřmi a při studiu příslušných materiálů, zjišťuji, že druhým radostným skřítkem a partnerem ve hře byl Bob Dylan.
Nevím, jak vy, ale já mám radost, že život nepostrádá schopnost překvapovat novými informacemi.

Podejmlíko Půlrohlík




pátek 22. srpna 2014

Kůň v bazénu I.

Rozhodla jsem se přijít s mapujícím souborem příspěvků, který nese název "Čas znovunalezený aneb Z archivu facebookových statusů", jinak též známý pod názvem Kůň v bazénu. Je dost možné, že něco z toho už došlo svého zveřejnění, ale nyní  mám nějakou reflexivní náladu. Mimochodem jsem během přípravy tohoto článku zjistila, že za dva a půl roku existence tohoto blogu jsme ani já, ani moje sestra ani jednou nepoužily slovo "neštěstí".

20. září 2012
ono se to jako oběšená kočka v polském filmu nedá úplně popsat slovy

8. říjen 2012
(výpisky z četby, Muškátový oříšek od Lubomíra Martínka)

"Neštěstí vzniká z toho, že se zastavíme při předposledním kroku." -Musil

Kde vzít kupříkladu jistotu, že člověk není na světě jenom proto, aby umožnil parazitům přežití, nebo proto, aby dal vzniknout počítačům?

Lásku, podobně jako pomstu, lze vychutnat teprve po patřičném počtu proher.

Podejmlíko Půlrohlík

Fotografie jsou čtyři roky staré, drahý bože. Jedná se o natáčení školního cvičení, kde jsem hrála čtyřicetiletou utýranou ženu. Autorkou fotografií je Karolina Ketmanová, která má ráda les a 39 chybějících oken.








středa 20. srpna 2014

Pokud žák není lepší než učitel, potom je to špatný učitel.

Můj tatínek říká, že to, že jsem malá, oplácaná, s chlupatýma nohama, natočenýma vlasama a v sametovém pláštíku, ze mě ještě nedělá hobita.
Sestra říká, že bych si asi měla nacpat dýmku a bafat na zápraží.

Hercule Poirot pronáší větu: "Snažím se rekonstruovat, kde se všichni nacházeli v době vraždy."
Můj tatínek z kuchyně reaguje: "Tvoje bába byla v době vraždy..."

Prozkoumávala jsem složku se jménem "hříchy mládí".

Podejmlíko Půlrohlík






úterý 19. srpna 2014

"I would dance with you, Maria, but my hands are on fire."

Nejspíš je to zřejmé, ale přišel čas oficiálně to oznámit. Mojí žhavou láskou pro toto léto se stal Bob Dylan. Pocházím z rodiny formované dřevním rock'n'rollem a potom triem The Beatles + The Rolling Stones + The Doors. Dylanova hudba tatínka nebaví a proto u nás doma nebyl nikdy k dispozici. Poprvé jsem se k jeho hudbě dostala přes George Harrisona a jeho "The Concert for Bangladesh", postupně jsem si naposlouchala i pár ostatních písniček, zvláště poté, co se ukázalo, že Jan za Dylana velmi horuje.
Teď jsem ale psala analýzu skvělého depresivního filmu "V nitru Llewyna Davise" a během psacího přepracování  mě napadlo, že bych si okamžitě měla naposlouchat co nejvíce existujících verzí písně "House of the Risin' Sun" a určit jednou provždy, která je nejlepší. Což jsem briskně učinila. Již předtím jsem si několikrát denně pouštěla písničku "Tweeter and the Monkey Man", další ze spolupráce Harrisona a Dylana (a Toma Pettyho, Jeffa Lynna a Roye Orbisona), protože jsem na ni dostala náladu pokaždé, když jsem uviděla Dylanův obličej na titulní stránce časopisu na hromadě ostatních tiskovin v jedné nejmenované místnosti našeho bytu. A pak už to šlo ráz na ráz a teď už jsem v té fázi, že jsem si na eBayi koupila čtyřhodinový bootleg Dylanova režijního počinu ve stylu cinema veritas v takřka nesledovatelné kvalitě a sleduji to, a také jsem si koupila dvě verze Dylanovy básnické sbírky "Tarantule", jednu v angličtině a jednu v českém překladu, abych mohla porovnat rozdíly v textu.
Abych se dostala ke své pointě: Vynalezla jsem skvělý článek do kategorie "Ona není chorá, je jenom obětí vítězství touhy nad rozumem."
A abych se dostala ke své druhé pointě: Vynalezla jsem sérii dalších článků o Dylanovi, které naplánuji s různými rozestupy pro budoucí zveřejnění, aby se nějak naředily mezi ostatní zápisky a netvořily příliš velký kumul na jednom místě.


Podejmlíko Půlrohlík

(Já se snažím setřást Dylana z jeho stromu neboli Já se snažím vylézt za Dylanem na jeho strom, koláž, 2014)



Moje sestra odchází od věcí.

Poslední dobou se na blogu objevují zejména textové příspěvky s minimem našich autorských fotek, tak jsem se rozhodla trochu praštit přes kapsu a publikovat několik fotografií mojí směšně fotogenické sestry z mého oblíbeného časosběrného souboru.

Podejmlíko Půlrohlík











pondělí 18. srpna 2014

Příspěvek o andělském zpěvu.

Rozhodla jsem se, že si povedu seznam písniček, které působí, jako by je zpívali andělé, kdyby andělé chodili po zemi. Na tento nápad mě přivedla zasunutá vzpomínka na sledování Kill Billa s titulky pro hluchoněmé, kde je v titulku u jedné písničky uvedeno "angel voice singing". Trochu ironicky si už přesně nejsem jistá, u které písničky to tam bylo. Každopádně, můj seznam zatím obsahuje dvě písničky a jejich interpretky, protože jsou to všechno ženy.

První z nich jsem na tento seznam uvedla už před lety, a totiž "Život je jen náhoda" v provedení Anity Schlesingerové a Jožky Srbové.

Druhou píseň jsem na tento seznam zařadila přede dnem nebo dvěma. Jedná se o písničku "Virgin Mary", jak ji v jakémsi neidentifikovatelném televizním pořadu zazpívala Joan Baez.

Můžu vám říci, že mojí sestře se parádně ulevilo, když se dozvěděla, že můj seznam zatím čítá jenom dvě písničky, když jsem jí s fanatickým výrazem ve tváři oznámila, že ji hodlám seznámit s mým seznamem andělských písní, protože ji poslední dobou otravuji s velkým množstvím hudby. Nicméně se potom zamyslela a řekla, že pokud je nějaká písnička o nebi, tak je to "The Garden" od Einstürzende Neubauten. Když jsem se zeptala, který hipster že ji to naučil poslouchat tuhle píseň, tak řekla, že ji našla v mých hudebních archivech, ach jo.
Nicméně neznala klip, tak jsme si ji pustily i s klipem a k němu se váže následující divácká anketa: Na mě to video a výkon jeho aktéra působí velmi děsivě a nebezpečně. Pokaždé, když se pohne, bojím se toho, co uvidím, bojím se spatřit jeho oči, když pohne rukou, přijde mi, že mi sahá po krku. No a na moji sestru naopak působí velmi přitažlivě a svůdně, řekla bych, že jako když se díváte na leoparda, když se rozeběhne. Takže tedy, jak působí zpěvákova performance na vás?

Podejmlíko Půlrohlík






čtvrtek 14. srpna 2014

Náš mistr tady není kámo!

Mám odřený klouby na palcích na nohách a začínám si myslet, že o ty nohy přijdu. Nojono.
Dneska jsme večer jeli na houby. Procházeli jsme se po lese a nakonec jsme stejně dali všechny ty babky, co jsme našli, dali jednomu člověkovi, páč víc nás houby nejedlo.
Čím víc jezdím s autoškolou, tím víc mám dojem, že bych vlastně auto vůbec nikdy řídit neměla.

Taková největší záležitost mě a mé milované sestry je v současné době finále třetí série Epic rap battles of history - Artist vs. TMNT.  Už jsme to viděli tak dvěstěkrát určitě (tak dvě až tři hodiny). Akorát já mám zlomený srdce, neb jsem se hluboce a nenavratitelně zamilovala do Rafaela a našla jsem si toho týpka na netu a vůbec není tak hezkej bez tý paruky. Chm.

Šilamáma Půlplicpryč

P. S. Dneska jsme se sestrou obě brečely u Námořní vyšetřovací služby, když se táta unesenej opět potkal se svým rozkošným synem.






neděle 10. srpna 2014

Civilizační vsuvka.

Právě sedím v obývacím pokoji na gauči a jsem skrz notebook ve virtuálním kontaktu s mojí kamarádkou a kolegyní, která vypadá úplně přesně jako mladý Bob Dylan, a rediguji její komplikovanou práci o zamyšlení nad současným uměním a teoriemi, které ho opřádají.
Aktuální výňatek:
Takové uvažování jednotlivého diváka je imaginární a vždy osobní. Divák ve své osobě není strojem, jen biologickým archivem, který se při vytváření vlastního uměleckého prožitku a smyslu může spolehnout jenom na svoji vlastní zkušenost, jako jednu vrstvu, a vzdělanost, jako další vrstvu. I když se tyto i další možné vrstvy časem promění – tyto kategorie nejsou stálé – tak divák se každopádně pořád pohybuje jen ve své hlavě. Proto umění zůstává subjektivním a nechá ho o samotě (v prázdnu). Není to a nemůže být kolektivní zážitek.
Ráda k práci pouštím hudbu, a momentálně mám velmi silnou náladu na Boba Dylana. Můj tatínek ale není fanouškem folku ani folk-rocku, proto doma nemáme žádné nosiče s Dylanovou hudbou. Pouštím si tedy hudební klipy přes YouTube v televizi.
Právě teď jsem biologický archiv, kterému k jeho analyticko-redakční tvorbě hraje v televizi na foťák natočené video gramofonu, které z desky přehrává Dylanovu "Ballad of a Thin Man".

Podejmlíko Půlrohlík