čtvrtek 29. října 2015

Odpověď na obě otázky je ano.

Kdyby vás někdy zajímalo, jak vypadám, když do čtyř do noci pletu šálu, potom si všimnu, kolik je hodin, rychle běžím na nádraží, strávím čtyři hodiny ve vlaku plná strachu, že usnu a zapomenu přestoupit, jdu čtyři kilometry v mlhavém deštíčku a potom se vyfotím, tak takhle.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Vždycky, když jsem přemýšlela, do jaké koleje bych v Bradavicích asi byla zařazena, nejvíc jsem oscilovala mezi Havraspárem a Nebelvírem, ale v docela podrobném a pečlivě sestaveném testu na Pottermore mi vyšel Mrzimor. Myslím si, že to dává smysl.
P.P.S: Tak Šilamáma je taky Mrzimor, a ještě víc než já, ale na rozdíl ode mě hned za ním číhá její temná stránka.






středa 28. října 2015

Věřím v mrtvé slunce

Dnes jsem ušla třicet kilometrů podzimní přírodou.
Mám nové brýle.
V Brně občas motám klubíčka.

Šilamáma Půlplicpryč





neděle 25. října 2015

Asi je to obzvlášť nepochopitelný pro nás z rodu dýňohlavů

Mám za sebou zase jeden z těch zábavnějších a náročnějších víkendů. Skoro to začíná být tak trochu klišé. Ale našla jsem nějaké fotky z léta z toho, jak jsem lezla po horách a městech v Makedonii a Kosovu a ráno a večer tam vařila jako o život.

Šilamáma Půlplicpryč









sobota 24. října 2015

Kdyby bůh chtěl, aby člověk chodil o berlích, dal by mu dvě zlomené nohy.

Občas sama sebe docela udivuji. Jsem totiž poměrně líný člověk, tedy poměrně dost líný, přelíný člověk.
A přece jeden z nejlepších pocitů, jaké znám, je takové to unavené zadostiučinění po dlouhém běhu nebo cvičící seanci, kdy všechny svaly jasně cítím na svých místech a chce se mi jít spát už v sedm večer.
Dnes jsem se vydala na pětikilometrový běh a před odchodem mě napadlo, že možná není nejlepší nápad jít běhat, když mám v přehrávači aktuálně mix středověkých skladeb, Mozarta a několika lyrických soundtracků.
Ale nakonec se to k podzimnímu slunci jako nic na světě.
Tak.

Podejmlíko Půlrohlík


středa 21. října 2015

Pamatuješ tenkrát?

Vždycky říkám, že se všechno opakuje. A opakuje. Pořád.
Žaludek se svírá i po pěti letech.
O víkendu jedu tam, kde všechno začalo.
A to tam toho začalo sakra dost.
A přitom se opakují i další věci. 
Sice ze stejný doby, ale z jiných míst.

Pojďte se radši podívat, jak jsem o víkendu sfoukávala svíčky na dortu.

Šilamáma Půlplicpryč


pondělí 19. října 2015

Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovým a zazvonil. Puškin šel otevřít a křičí: „Jéje, Arino Rodionovno, podívej, kdo přišel – já!“

Dnes jsem zapalovala dvě svíčky s buclatými zamyšlenými andílky a také jsem, uzavřena v autě na parkovišti před jadernou elektrárnou, přemítala, zda lidé tak všeobecně ví, že to, co stoupá z komínů jaderných elektráren, je jenom vodní pára a nikoli kouř.
Měla jsem také problém zaostřit na sebe a pomohla jsem zmoklé ženě do vlaku s kočárkem, ale vlastně vůbec nevím, jestli v něm bylo dítě.
Koupila jsem pugét oranžových růží a okamžitě litovala některých rozhodnutí.
Zatoužila jsem také znovu vidět Bowling For Columbine, protože si chci připomenout, co přesně řekl Marilyn Manson na obranu tvrdé hudby před obviněním, že způsobuje lidské šílení.

Podejmlíko Půlrohlík



neděle 18. října 2015

Nejkrásnější jablka, jaká jsme kdy spatřily.

Dnes jsem vám jen krátce chtěla ukázat tahle jablka.
Jsou to ta nejkrásnější jablka, jaká jsme kdy se sestrou spatřily.
Nemůžu se tedy sestry zeptat osobně, jestli s tímto tvrzením souhlasí, ale jsem si docela jistá, že souhlasí.

Podejmlíko Půlrohlík



sobota 17. října 2015

Jen se směju, nevím čemu, asi všemu.

Když jsem ve čtvrtek o půl šesté ráno dorazila na vlakové nádraží a položila na volnou lavičku svoji tašku, abych z tašky v tašce vytáhla další tašku a dala tašku s taškou uvnitř dovnitř, byla jsem na sebe náležitě pyšná.
Další tři dny jsem potom strávila plánováním věty, která by to náležitě popsala.
Kvůli dešti mi toho dne ujel jeden ze tří vlaků, takže jsem seděla dvě hodiny na nádraží v Havlíčkově Brodě a pletla si šálu, která bude brzo delší než já.
Bylo roztomilé vidět, jak to otvíralo kolemjdoucím srdíčka, protože starý pan z nádražní ochranky mi přišel povědět, že když byl mladý, tak měl taky slečnu, která uměla štrikovat, a pořád ji prosil, aby mu upletla rolák. A ona že co by se dělala s celým rolákem, tak mu udělala jenom límec. Ale ten panečku hřál! Jiná paní mi zase říkala, že sama měla vždycky raději vyšívání, řetízkovacím a vyplňovacím stehem, ale že už dlouho nevyšívala, ale jak mě tak vidí, že má hned chuť se zase do nějakého projektu pustit.
Představte si, že sedíte na vlakovém nádraží, v nádraží držíte šálu skoro delší než vy sami a snažíte se nebrečet.

Podejmlíko Půlrohlík


pátek 16. října 2015

čtvrtek 15. října 2015

Tvoje bába má taky naloženo

Včera jsem byla v sauně. Bylo tam horko.
Sestra se dnes zeptala: ,,Máme snad dnes večer jinej plán, než dělat pomazánku na jednohubky, poslouchat Marilyna Mansona a plakat?"
Nemáme.
Zítra budeme slavit moje narozeniny s rodinou a večer je budu slavit s přáteli. U nás v klubu budou Hentai!!!!! Srdíčko.

Šilamáma Půlplicpryč




středa 14. října 2015

Pan Potter bude vždy po RUCE, aby zachránil svět - I.

Na tenhle seriál jsem se dlouze těšila a dlouze připravovala.
Ruce a jejich gesta v kouzelném/filmovém světě Harryho Pottera.
Občas je to čistě estetické hledisko, občas jedno oko nezůstane suché, občas je to technický způsob, jak uvést postavu do obrazu.
Ale vždycky je to krása nesmírná.

Podejmlíko Půlrohlík






úterý 13. října 2015

Za všechno můžou moje křivé nohy.

No dobrá, možná že ne za všechno.
Možná nemůžou za nic.
Možná jsem na ně moc přísná.
Možná moje boty přestalo bavit chodit jen z hospody domů a chtěly taky vidět svět.
Abych to zkrátila, koupila jsem si nové boty a začíná mi pomalu docházet, proč v nových botách vždycky tak trpím.
Za všechno můžou moje křivé nohy.

Podejmlíko Půlrohlík


sobota 10. října 2015

'Blbouni' je i označení pro ovocné knedlíky.

Včerejší večer/dnešní den byl prozatím velmi krásný.
Včera se tančilo, a to tak, že dost. Ovšem to, že budu jednou tančit v leopardím topíku s blond vyšisovanými vlasy, to by mě teda nenapadlo. (Podejmlíko mi napsala, že 'pic or it didn't happened', a na moji námitku, že na mobilu nemám foťák, odvětila 'To v celý hospodě nikdo nemá foťáka?', což samozřejmě někdo měl, ale víte, jak to je, je čas na válku a čas na milování a taky je čas na focení a čas na tančení. A tentokrát byl čas na tančení. Pointou této neuvěřitelně dlouhé závorky je, že vyfocený to teda nemám. Ty blond vlasy a leopardí topík, kdybyste to mezitím zapomněli.)
Dneska dopoledne a přes poledne jsem byla na vyjížďce veterány se svým báječným bratránkem a báječným kamarádem Tydýtem. Bílý kabriolet, podzimní krajina (MILUJU krajinu na Vysočině!!!! A zvlášť na podzim), zcuchané vlasy, počítání křížků u silnic, prostě idyla. A nakonec jsme ještě měli ovčí sýr. Byl moc dobrý. Pak jsem se mazlila se svojí milovanou sestřenkou a četla časopisy se svým báječným strýčkem.
Před chvílí jsem si přebarvila ty odbarvený vlasy na stříbrno (protože, kdo půjde dva večery za sebou do stejný hospody se stejnými vlasy?) a koukala se na Ano, šéfe. A brečela jsem u toho. A teď půjdu ven.
Krásný den.
Akorát teda nemám fotky. Takže Podejmlíko vytáhne nějaké z archivu, které s tímto postem nemají nic společného. Až na moji maličkost.

Šilamáma Půlplicpryč





pátek 9. října 2015

Vůbec nevím, co Diga Diga Dou značí!

Mám teď zrovna náladu na české hudební okénko, ačkoliv se tedy bude jednat o dvě různé interpretace původní skladby Diga Diga Doo mistra Duka Ellingtona.
Obě dvě české verze se liší jak formálním pojetím, tak otextováním, ale protože jsem uzavřena sama v temné místnosti, tak se nemůžu jít podívat na přebaly daných alb, abych s jistotou zjistila, kdo je autory oněch slov.

První verzi má na svědomí plachý sprosťák Karel Plíhal a v jeho verzi je to písnička o sličné umrlkyni, kterou zpět k životu přivedl podmanivý rytmus pohřební kapely - a autorem této verze českého textu je zřejmě Josef Kainar. Písničku nahrál za svou kariéru na několika albech, studiových i živých, a já odkazuji na jednoduchou studiovou aranži Plíhal + kytara a jazykové kejkle v uvolněném svěžím rytmu.

Druhou verzi nahrál Ondřej Havelka na svém narozeninovém albu Kríze sem, kríze tam. U Ondry a jeho Melody Makers samozřejmě přebírání skladeb od Duka Ellingtona není nic překvapivého, přesto se při prvním poslechu překvapení může dostavit. Diga Diga Dou je totiž jednoun ze skladeb, kterou nahráli během svého "stručného úletu k elektroswingu". Kombinace swingového bigbandu a hustejch beatů je pak vhodně postmoderně doplněna textem o tom, že není nic blaženějšího než žíti jako opice.

(V odkazovaném článku jsou z desky uveřejněné ještě dvě další písně, z nichž zejména doporučuji nářez Vendel-In, u kterého také mimochodem vedeme nekonečnou a možná i nevyřešitelnou debatu, jestli onen zmíněný Vendelín, který má "něco" v ruce a je kvůli tomu čuně nějak souvisí s filmem Ať žijí duchové, kde hned v úvodu padnou slova: "To, že sníš žížalu, není důkaz odvahy. To je akorát důkaz, že jsi čuně. Vendelíne, pojď.")

Podejmlíko Půlrohlík


pondělí 5. října 2015

Jenže tu není žádné dříví!

Když jsem se jednoho rána podívala do svého šuplíku na ponožky a řekla si, že ta Mona Lisa vypadá jako profesor Snape, bylo mi jasné, že už je to se mnou vážné.
V poslední době jsme se totiž se sestrou silně vyhecovaly Harry Potterem. V průběhu léta jsme se podívaly na všechny filmy a takový maraton mi vždycky připomene můj plán znovu si také přečíst všechny knížky, abych konfrontovala zasutou dětskou vášeň s vymíváním mozku kinematografií. Dosud jsem si ale vždy našla nějakou výmluvu (maturita, klauzury, státnice, básničky, hraní s dětmi a podobné) pro to, abych se nemusela znovu pouštět do všech sedmi knížek.
Ale tentokrát jsem uhodila rukou do stolu a řekla Accio heptalogie!
První překážka přišla v momentu, kdy jsem se po krk zahrabala do našeho skladu knih a našla jenom prvních šest. (Zato jsem našla všechny Hlídky a ty teď čte Šilamáma, do těch bych se také ráda znovu pustila.) Okamžitě mě popadl pocit, že se nikdy nedozvím, jak to dopadne.
A nyní malá odbočka, stěhovala jsem se teď na školní rok zase do velkého města a při první procházce jsem na ulici před kostelem potkala chlapce sedícího na lavičce, který si četl Harryho Pottera a Relikvie smrti. To mě naplnilo nadějí, že ta naše ztracená kniha přece jen nebude poslední kopií tohoto díla v Čechách a že si jistě mohu obstarat jiným způsobem.
A tím se dostávám k faktu, že tento článek je vlastně vysvětlením, proč se na našem blogu v následujících dnech a týdnech objeví mnoho tematických článků o kouzelnickém učni a zatrpklém učiteli s mimozemsky tvarovanýma očima Alana Rickmana. Zavádím také za tímto účelem nový tag "A co jsi čekal - tuřín?"

Podejmlíko Půlrohlík



neděle 4. října 2015

Jak nic nechtít.

Podnikly jsme se sestrou výlet motivovaný touhou dát si nějaké jídlo v Pleveli, protože se vždy hodí rozšiřovat si seznam oblíbených vege bister a protože se sestře líbil kuchař v tričku Cannibal Corpse. Výlet to byl pěkný a jídlo bylo dobré (sestra měla kokosové kari s jasmínovou rýží, už druhé kari za dva dny, to vám povídám, a já si dala raw chia sendvič s guacamole a rajčatovým salámkem), ale že jsme cestou zpátky špatně odbočily a minuly tak obchod s čerstvými borůvkami za studentsky přívětivé ceny, to si jen tak neodpustím.
Nachodily jsme spolu jedenáct kilometrů a kladly si otázku, proč v Bezručových sadech nikde není napsáno, že se jedná o Bezručovy sady, protože nás velmi trápilo si vzpomenout, jak se jmenují. Sice jsem z paměti vydolovala nápovědu, že to byl myslím básník na Bé, a sestra správně určila onoho Bezruče, ale bylo by pěkné tam někde najít ceduli, která by to potvrdila.
V těch samých sadech jsme také bohužel zjistily, že nám chybí nějaká prokazatelná tělesná síla, a venkovní posilovnu jsme kvapně opustily ve chvíli, kdy kolem začalo chodit příliš mnoho potenciálních svědků našich chabých pokusů na něco vyšplhat nebo se přitáhnout.
Další část odpoledne jsme věnovaly spánku, protože trochou spánku nelze nic pokazit, a v mnoha případech to i může být ta část dne, na kterou mnozí rádi vzpomínají.
Také jsme nedopatřením zjistily, že se na ulici za domem zatáčí Underworld 5 (což rovněž vysvětlilo ty výstřely a výbuchy, které jsem slyšela z okna noc předtím a nad kterými jsem se, jak jsem si s podivem uvědomila, předtím vůbec nepodivovala) a prohlédly jsme si post-apokalyptické futuristické (předpokládám) motorky ozdobené řetězy a kožešinami, na kterých se ty střílečky odehrávají.
Jenom jméno kostela na jednom náměstí se nám odhadnout nepodařilo, sestra tipovala svatého Jana, povzbuzena svým vítězstvím u Bezruče, ale byl to svatý Antonín.
Večer jsem si také ještě přečetla, že z dvanácti popravčích výstřelů mířených na Matu Hari zasáhly její tělo jenom tři.

Podejmlíko Půlrohlík



sobota 3. října 2015

Lubomír Lipský (19.4.1923 - 2.10.2015)

Posázaví podle vzoru stavení! A zelí taky, Jouzo!
Oplakaly jsme zase se sestrou odchod jednoho velikána.
U Kolína, u Kolína je rovina. Kdežto my jsme v kopcích!
Tak dáme whisku.
A nezapomeňme na božského dědečka ze Saturnina. (Vždyť mě roztrhnete vejpůl!)
Švagrová, nedojel jsem! Maličko jsem štrejchnul o barák!
-My v tom budeme na hrad vozit koňský trus. -Co prosím? - Hnůj chlapče, hnůj!