sobota 22. dubna 2017

Zelená stromů se mění do zlaté.

Dnes přidávám další článek do série o andělském zpěvu.
Dnešní inaguraci na nebesa zasluhuje Liv Tyler za písničku z prodloužené verze Návratu krále, kterým se doprovází uzdravování štítonošky Éowyn. 
A já mám po čtvrtmaratonu a všechno mě bolí.

Podejmlíko Půlrohlík

pátek 21. dubna 2017

Zítra půlka půlmaratonu.

Šilamáma poctivě organizuje a já si poctivě říkám, jakou šanci na to nebýt poslední letos mám, když jsou nyní moje vlasy (92 cm) oficiálně delší než moje nohy (88 cm).
Navíc má u nás zítra fučet tak, že pocitově bude nula stupňů, takže to asi bude moje první půlka půlmaratonu, kterou nepoběžím v šatech.
Nemyslala jsem si, že k tomu někdy dojde, ale život pro nás má svoje plány.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Někdo se na náš blog dostal tak, že si vygooglil slovní spojení "sny o mém šílenství".



sobota 15. dubna 2017

Šilamámin dopolední dovětek

Šilamáma dodává k Podejmlíčinu předchozímu příspěvku, že Burn In Hell rozhodně můžeme považovat za nejlepší písničku v dějinách nejlepších písniček.
Ale s jejím tvrzením, že kdybychom nebyly Milosrdné sestry, tak budeme Zvrácené sestry si dovolím nesouhlasit. V tomto případě bych se přiklonila k volnějšímu překladu v podobě sousloví Pošahané sestry. Není to úplně přesné jako překlad, ale je to myslím přesné, co se týče popisu našich dvou maličkostí.

Šilamáma Půlplicpryč

pátek 14. dubna 2017

Vítej v opuštěné zemi, vejdi, dítě, vezmi mne za ruku.

Včera nastal jeden z těch vzácných momentů, kdy ke mne skrze prozření došla myšlenka, že nejlepší písničkou v dějinách nejlepších písniček je Burn In Hell od Twisted Sister.
Můžete s tím nesouhlasit, ale vlastně si myslím, že byste nemuseli, protože je to vážně super písnička. Dee Snider je totiž moudrá čarodějnice obývající pozemské heavy metalové tělo. A ještě pojmenoval svoji kapelu Zvrácená sestra. Myslím si, že můžu mluvit i za Šilamámu, když řeknu, že kdybychom nebyly Milosrdné sestry, tak budeme Zvrácené sestry.
A nádavkem k poetickému textu si dáme písničku v několika provedeních. Tak.

Podejmlíko Půlrohlík

Welcome to the abandoned land
Come on in child, take my hand
Here there's no work or play, only one bill to pay
There's just five words to say as you go down, down, down
You're gonna burn in hell
Oh, burn in hell

You can't believe all the things I've done wrong in my life
Without even trying I've lived on the edge of a knife
Well, I've played with fire, but I don't want to get myself burned
To thine own self be true, so I think that it's time for a turn
Before I burn in hell
Oh, burn in hell

Take a good look in your heart, tell me what do you see
It's black and it's dark, now is that how you want it to be?
It's up to you, what you do will decide your own fate
Make your choice now for tomorrow may be far too late
And then you'll burn in hell

Hear no evil, don't you
See no evil, don't you (oh, burn in hell)
Lay no evil down on me (you're gonna burn in hell)
Speak no evil, don't you
Think no evil, don't you (oh, burn in hell)
Play with evil, 'cause I'm free

You're gonna burn in hell

Hear no evil, don't you
See no evil, don't you (oh, burn in hell)
Lay no evil down on me

sobota 8. dubna 2017

Chci aby moje vlasy už navždy byly takové

Dobře, možná takový nemusí být navěky, přece jenom barvy měním raději než cokoliv jiného. Ale rozhodně protestuji, aby se tak krásné barvy brzy vymyly. Takže doufám, že se tak nestane. Taky bych si přála v dohledné době znovu stoupat na špičky. Ale uvidíme, jestli to tak hvězdy chtějí, tak se to stane.

Šilamáma Půlplicpryč





čtvrtek 6. dubna 2017

Stručný obrázkový příspěvek o Chrisi Evansovi a tričkách, která nosí ve filmu Parchanti.

A ještě stručnější textový příspěvek o tom, že mi možná na čtvrt století stará kolena
(a když už mluvíme o mých kolenech - měla jsem jedno zraněné a teď si při běhání musím vybírat mezi tím, jestli si ho zatáhnu ortézou a bude mě bolet všechno jenom ne koleno, a nebo si ho při běhání nezatáhnu ortézou a nebude mě bolet nic, jenom koleno)
měkne mozek, ale podívejte se na ta trička.

Podejmlíko Půlrohlík





čtvrtek 30. března 2017

Umíme si to udělat hezký

O víkendu byla Žižkovská noc.

Objímání na nádraží - oběd v Esce (pečený brambory v popelu v jakýsi omáčce se sušeným žloutekm) - U vystřelenýho oka (pivo a kroužkování v programu) - 20 000 židů pod mořem (improvizační divadlo, dobrý) - Alžbětka Stančáková (byla chudák nervózní) - jedna písnička v zahuleným sklepě - Cermarque (chtěly jsme ho obejmout, ale nakonec to jen Katka udělala) - Houpací koně (sice jsme si je spletli s Please the trees, ale nevadilo to) - kebab a spát.

Ráno - míchaný vajíčka se slaninou a salátem (3,75 vajíčka na osobu) - Vítkov a víno (takovýto bublinkový, myslím, že prosecco) - U vystřelenýho oka (sekaná s bramborovým salátem) - divadlo o dvou mrtvých týpcích (jeden z nich měl triko Legalize heroin) - crocq'n'roll (Marie si dala krokety, my kafe) - Please the trees (tentokrát už jsme fakt chtěly na ně) - Pracovna tam - Krchovský(lásku už nikdy víc) - Těsnohlídek (hlavně zachraň sebe) - Děti mezi reprákama (dokonalý zakončení depresivního trojboje) - Yesburger (byli jsme poslední, koho ještě nevyhodili) a spát.

Ráno - všichni spí, jen já jdu nakoupit - vejce Benedikt  (doufám, že se jednou vdám) - Tomáš už musí pryč - Laďa jde na hostel - kapučíno a víno ve Forbiden spot (samy holky, kecáme, je to krásný) - objímání na nádraží.

Pak už nebyla Žižkovská noc.

Šilamáma Půlplicpryč









čtvrtek 23. března 2017

čtvrtek 16. března 2017

Kdo jinému jámu jámu, sám do ní Brno

Moje sestra byla se mnou týden v Brně.
Zažily jsme spolu spoustu dobrodružství.
Měly jsme jednou horkou čokoládu z automatu a jednou horkou čokoládu z kavárny a jednou měla moje sestra horkou čokoládu z jiné kavárny, ale já si dala kofolu a panini, tak jsem si čokoládu už nedovolila.
Když se na vás milý vykašle s vědeckým centrem, nesmutněte. Udělejte si ho se sestrou, děvkama a koksem místo něho. Hrály jsme si tam až do zavíračky a nebyly jsme tak úplně klidné jako trpaslíci. Byli jsme spíš jako umpa-lumpové když objeví kakaový bob. A zavřeli jsme se do točící místnosti, zkoušeli se po ní pohybovat a házet míčem. Bylo to velmi zábavné.
Vzala jsem ji na moji oblíbenou vyhlídku a uvědomila si, že si vlastně nevím, jak jsou rozloženy brněnské části, takže jsme se dívaly na brněnské části, o kterých jsem si nebyla jistá, které brněnské části to jsou, baštily obložené housky, které jsem přibalila a hádaly na jaké brněnské části se to tak můžeme dívat.
Koupila jsem si potom vřes, který se na mém okně pěkně vyjímá a dostala svázanou malou kytičku od slečny, která dost možná chodí s jedním mým kamarádem, ale ten se za čtrnáct dní stejně stěhuje zpátky do hor, tak je to jedno.
Zjistily jsme, že nakrásno můžete být doktor se spoustou různých písmenek okolo jména, který umí sestrojit robotickou ruku a takové jiné magické věci, ale stejně působíte psychopaticky, když dvě holky v šatech nutíte, aby vytahovaly koberce zpod stánků se slovy, že tak hezký velký koberec je tam přece škoda nechat.
Byl to velmi dobrodružný týden.Vlastně to byl i velmi poklidný týden. Jeden večer jsme si v čtyřech lidech objednali čtyři pizzy (a že to nebyly malé pizzy, ne, byly to velké pizzy) a čtyři cupcaky (cupcake není muffin!) a snědli je a dívali se na toho na Dobrodružství kriminalistiky. Já se jediná podělila o pizzu a cupcake. Se svým milým. Ale řeknu Vám, chtělo to velké duševní přemlouvání.

Doufám, že chápete co tím chci říct. Moje sestra a moji kamarádi jsou prima. Můj milý, i když nakonec nemohl do toho vědeckého centra, je taky prima. Když děláte věci, které máte rádi a s lidmi, které máte rádi, je to prima. I když děláte věci, které nemáte zas tak rádi, ale s lidmi, které máte rádi, pořád je to celkem dost prima. Jo a v tom, kde jsou v Brně jaké městské části tak trochu plavu.

Šilamáma Půlplicpryč








Ptáci řvou, šeříky smrdí.

Tak jsem si myslela, že brečím dojetím, jak venku krásně svítí slunce, ale nyní se zdá, že to je první alergický záchvat sezóny.
A doplňme to nějakými vintage fotkami z návštěvy babičky.

Podejmlíko Půlrohlík



úterý 14. března 2017

středa 8. března 2017

Další stručný příspěvek, tentokráte o tom, jak jsou tři písničky z repertoáru The Rolling Stones úplně stejné.

Posuďte sami.
Mně se to tak motá dohromady, že si vždy při poslechu libovolné z nich zpívám texty těch ostatních.
A přesto můžu říct, že mám jednu z nich oblíbenou, a to totiž Please Go Home. Tu si jako jedinou napsali sami, ovšem až poté, co na předchozích albech nahráli ty druhé dvě.
Monu napsal Bo Didley a Not Fade Away napsal Buddy Holly pod vlivem Bo Didleyho. Země se točí pořád dokola dokola.

Podejmlíko Půlrohlík



neděle 5. března 2017

Velmi stručný večerní příspěvek.

Vraťme se prosím nyní v myšlenkách ke dni, kdy mi sestra z výletu jako dárek přinesla pytlíček cukru a obal na párátko, který byl zároveň neporušený a páratkaprostý.

Podejmlíko Půlrohlík


středa 22. února 2017

Muži odcházejí do tmy křičet.

Náš tatínek sbírá rozhledny. Respektive návštěvy a fotografie rozhleden.
Minulý týden za okny spatřil slunce a hned musel běžet pro další rozhlednu. Běh myslím metaforicky, ale vzal mě s sebou.
Na hoře pod rozhlednou jsme v hluboké závěji potkali bědujícího muže v zelených šortkách oblečených přes kalhoty, kterak obchází kolem svého auta uvězněného v oné závěji, padá před ním na kolena a říká: "Možná, že když to tady nějak tento, tak to to... půjde."
Nešlo a osobně si myslím, že tam takhle běduje už celé věky a ještě nějaký ten věk bědovat bude.
Nefoukal vítr, a přesto se rozhledna nahoře celá chvěla. Trochu jsem řvala hrůzou jenom v momentu, kdy se tatínek rozhodl, že v té výšce bude měnit teleobjektiv, aby zkusil vyfotit Zelenou horu na horizontu. Kdyby ještě k tomu foukal vítr, tak bych jistě řvala celou dobu.
Ale že vítr nefoukal, tak jsem vlastně byla docela statečná.

Podejmlíko Půlrohlík


úterý 21. února 2017

V troubě se mi peče koláč s rybízem a drobenkou

Moje modřina a já, to je lovestory jak blázen. Bolí mě z ní sice chodit ve většině tenisek, ale je tak krásná a hraje všemi barvami.... Bojím se ale, že oni brzy přijdu, přece jen už je to víc jak týden.
V pátek jsem jela s devíti lidmi do dvacet kilometrů vzdáleného města, tam jsme si dali na véču různé ryby (já amura) a pak jsme šli domů. Pěšky. Třicet devět kilometrů. Protože, proč chodit dvacet, když můžete chodit čtyřicet, že ano? Přišla jsem domů v pět hodin a pět minut ráno. Bolely mě kyčle.

V sobotu jsem po šestihodinovém spánku udělala krůtí kousky v těstíčku s pečenou zeleninou a rýží a pak jsme jeli do kina. Do města vzdáleného pětatřicet kilometrů, protože proč chodit do bližšího, žeano? Byl to pěkný roadtrip. Při řízení jsem nikoho nezajela a ani jsem nebyla moc hysterická, prostě krásná sobota. A každopádně ten Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus (celkem 313 minut) za to stáli. U Přeletu jsem v podstatě celou druhou půlku plakala a u Amadea nám srdce trnula také ze všech sil. 

Jestli k tomu chce Podejmlíko něco dodat, nechť tak učiní, nebo mlčí navždy.

Podejmlíko dodává, že Amadeus Amadeus, Amadeus Amadeus, Amadeus Amadeus, rock me Amadeus.

Šilamáma Půlplicpryč