pondělí 29. prosince 2014

K čemu je láska platná mrtvému?

Pohádkový maraton pokračuje.

O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli.
Uběhlo z pohádky asi tak dvacet minut a už jsme se sestrou obě brečely. Žádný skelný oči a posmrkávání. Normální pláč. A to máme v troubě hranolky a v ledničce majonézu, což je normálně lék na všechno. Jenže:

Raději přijdu o lásku než o život.
Však láska jemu zašeptá: Kdo miluje, ten se neptá.
Jsem ještě nezkušená mladá, nevím co je to mít ráda.
Ona není ta, jíž je vřelý cit cizí, ona není ta, jež lásku zapírá, a mladý rytíř krvavou žeň sklízí.... i pro lásku se těžko umírá!

A ještě nemůžeme najít žádnou fotku s Blažkem z téhle pohádky. Kurnik.

A Podejmlíko dodává, že by si stejně vzala šaška, protože důvtip je pro partnerství důležitější než odvaha.

Šilamáma Půplicpryč







sobota 27. prosince 2014

středa 24. prosince 2014

O vánočním zázraku

S mojí sestrou si každého Štědrého dne ke zdobení stromečku pouštíme nějakou z našich oblíbených českých filmových pohádek.
Letos volba padla na pohádku "O statečném kováři".
Pro ty z vás, kteří ji neznají: Je dost depresívní a skvělá.
V jejím závěru se v doprovodné písničce zpívá zhruba tohle: "Tak si všichni žijí jako kuřátka, konec už nám zatím klepe na vrátka. Žijí všichni šťastně jako kuřátka, brzy bude končit naše pohádka."
Moje sestra se ke mně otočila, aby pronesla vtipnou/kousavou poznámku na téma, jak moc šťastně se asi žije kuřátkům, když v tom ji tíha celého okamžiku natolik dojala, že jsem jen viděla, jak se jí zachvěla bradička a oči zeskelnatěly slzami.
Pro zájemce také odkazuji na píseň Luboše Pospíšila "Kuřata v igelitu". Je dost depresivní a skvělá a může naznačit, proč moje sestra začala plakat.

Podejmlíko Půlrohlík





úterý 23. prosince 2014

Je těžké zabít lidského ducha. Dokonce i cirkulárkou.

Addamsova rodina začíná vánoční sekvencí, což je velmi blažené.
Navíc také začíná zaléváním rozjařených entusiastů dehtem, což je ještě blaženější.
Tato mozaika se svými částmi hodí k oděvům obou sester, což je nejblaženější.
Když jsme si ji prohlížely, vznesla sestra při pohledu do pravého dolního rohu dotaz, zda-li jsou asi její autoři ještě naživu.

Podejmlíko Půlrohlík


 


neděle 21. prosince 2014

Předčasný vrchol vánoční kreativity.

Každý rok již víc než sedm let píšeme o Vánocích na perníková srdíčka nápis "odleť tlamo".
Původem toho zvyku byl moment, kdy jsem jako mladistvý intelektuál chtěla napsat cukrovou polevou latinský citát "odi et amo", tedy "miluji a nenávidím", a řečená cukrová poleva se rozpustila a vytvořila nápis, který se tedy stal naší tradicí. 
Letos jsem srdíčka zdobila sama a na tento zvyk zapomněla. 
Ale stejně jsem letos se svým dílem ve výsledku velmi spokojená.

Podejmlíko Půlrohlík


pátek 19. prosince 2014

Historky o bloudění.

Vykládali jsme si onehdy historky o bloudění.
Moje historka je o mé jediné vědomé osobní zkušenosti s náměsíčnictvím. A tedy o té noci, kdy jsem si jako dítě ve snu odnesla peřinu a pověsila ji v předsíni na věšák mezi kabáty a potom se v posteli divila, že je mi zima.
Sestřina historka je o jejím účinkování na kontrolní stanici amatérského běžeckého závodu, kde musela řešit dilema, jak dát najevo cvičenému maratónskému běžci, že špatně zabočil, když ho nelze doběhnout ani na něj zavolat, protože při běhu poslouchá hudbu. Dilema zůstalo nevyřešeno, běžec zabloudil, naběhal si několik kilometrů navíc a stejně nakonec skončil v první pětici.
Janina historka byla o tom, jak nechce probudit svého milého a tak se učí po bytě chodit v úplné tmě.

Našla jsem nějaké fotky z dob, kdy jsem bloudívala po městech a fotila si přechody pro chodce.

Podejmlíko Půlrohlík


 
 
 



čtvrtek 18. prosince 2014

Wilde byl možná pervert, ale rozhodně měl olověné srdce na správném místě.

Byla mi připomenuta pohádka Šťastný princ od Oscara Wildea.
Je to příběh, u kterého vždycky brečím, a moje sestra taky.

Nevím, jak jste na tom se znalostí pohádky vy, já si ji pamatuji takhle: Socha zlatého prince byla velmi nešťastná, když viděla, jak chudí lidé v jeho městě trpí. Princ tedy poprosil ptáčka, jestli by jeho zlato a drahokamy neroznosil potřebným. Ptáček souhlasil, ale nestihl kvůli této službě odletět na jih a tak únavou a zimou skonal. Ze sochy prince zbylo jenom olověné srdce, protože ho nikdo nechtěl a nešlo ho ani roztavit. Bůh potom poslal do města anděla, aby mu přinesl to nejcennější, co tam najde. A anděl bohu přinesl mrtvolku ptáčka a srdce šťastného prince.

Trošku mě rozlítil psychoanalytický úhel pohledu, který bral v potaz pouze ten fakt, že princ byl navenek zlatý a uvnitř šedý a nevzhledný.
Řekla bych, že hledání pokory by pro vědu mělo být důležitým zdrojem inspirace a ne něčím, co se musí pominout, aby analýza úchylky dávala smysl. Koneckonců Oscar také řekl: "Dejte muži masku a on vám ukáže, jaký doopravdy je."

Na přiložené fotografii je možno spatřit moji babičku, jak někdy v roce 1957 nebo 1958 sedí na louce plné květin a nebo jak se étericky prochází vysokými kapradinami a sluce jí prosvítá skrz vlasy.

Podejmlíko Půlrohlík


středa 17. prosince 2014

O tom, jak se perspektiva může měnit k lepšímu, ale pořád to znamená, že se svět řítí do záhuby.

Mluvím samozřejmě o lekci o životě, kterou mi uštědřil novozélandský režisér Peter Jackson.
Když jsem totiž v lednu 2013 viděla film Hobit: Neočekávaná cesta, byla jsem mírně řečeno velmi zklamaná. Zde v historii blogových příspěvků o tom lze myslím nějaký text také dohledat.
A když mám dnes za sebou i zbývající dva díly z prstu vycucané trilogie a dívám se znovu na ten první, přijde mi to jako roztomilá zábavná vyprávěnka plná svérázných postav a zavilé melancholie po zašlých časech velké slávy.
Ta lekce tudíž budiž v užším smyslu: Dva příšerné filmy mohou z podprůměrného filmu udělat snesitelné dílo a dokonce mu dodat i něco obsahového přesahu.
V širším slova smyslu: Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř.

Nicméně pravda je taková, že když jsem si jedny prázdniny pouštěla prvního Hobita dvakrát denně po dobu minimálně dvou měsíců, napsala jsem u toho svůj absolventský scénář, který u komise obdržel absolutní hodnocení a ke dnešnímu dni mě tři lidé požádali, jestli by ho nemohli zfilmovat.
A také jsem v roli jednoho trpaslíka objevila herce Aidana Turnera a skrz něj našla ultimátně dokonalý seriál Being human, takže nechybí ani třetí bod ponaučení: Všechno zlé je pro něco dobré.

Podejmlíko Půlrohlík



úterý 16. prosince 2014

Byla jsem v obchodě s bytovým dekorem a za stěnou z umělých květin jsem slyšela někoho plakat.

Po roce otužování můžu říct, že už jsem schopná se mýt v úplně studené vodě.
To znamená, že jsem splnila další z cílů přípravy na postapokalypsu.
Nyní následuje vyzkoušení metody, díky které skoro slepý Aldous Huxley začal zase vidět.
Abyste tomu rozuměli, není v mých schopnostech si budovat atomový bunkr nebo vytvářet externí zásoby jídla. Já se snažím mít tělo v nejvhodnější kondici. Silné a ohebné, ale s podkožními  zásobami. Zdravé. Odolné. Zkrátka mocné.
A bylo by navýsost nemilé, kdyby mi nějaká zombie šlápla na brýle a já byla nucena v časech po konci světa hledat otevřenou optiku.

Také jsem zjistila, že pořád zvládnu udělat most ze stoje, takže doufám, že se to ve světě po zombie apokalypse bude také k něčemu hodit.

Podejmlíko Půlrohlík






sobota 13. prosince 2014

Vezmu si na sebe žluté doplňky.

Včera jsem se při pečení perníčků dívala na Pan a paní Smithovi, zřejmě z nostalgických důvodů. Dva úhly pohledu na tento film mi přijdou roztomilé (tedy trochu roztomilé).
Za prvé: Film je podobenství, tedy na základě vnitřní analogické struktury opisuje a hodnotí skutečnost.
Za druhé: Nějaký snílek si řekl, že chce Butche Cassidyho a Sundance Kida nechat přežít, a tímto si splnil sen.
A dál už si jenom představuji ty paparazzi fotografie skutečných manželů, jak kráčejí nějakou ulicí a vedou kolem sebe hrozen skutečných dětí, a jsem z toho celá naměkko.

Právě kolem mě s jekotem proběhla moje sestra, schoulila se v předsíni na podlaze a přikryla se dekou, protože kuře ve vývaru se rozpadlo.

Podejmlíko Půlrohlík


čtvrtek 11. prosince 2014

Jsem to ale netvor. (aka Šilamáma každý ráno po pařbě)

Začíná pohádková sezóna.
Tudíž už jsme daly dvakrát "Čert ví proč", ve kteréžto pohádce jsme objevily množství dialogů, po nichž umírám smíchy.
Pak jsem stihla "Ať žijí duchové!" u čehož jsem si zase položila otázku, co se rytíři Brtníkovi z Brtníku a jeho dceři Leontýnce stalo, že musí strašit (trest za to, že byli zlí, umřeli násilnou smrtí nebo je někdo proklel?).
Pak s tátou "S čerty nejsou žerty" a hlavně nemyslet nebo z Vás nadělám žížaly!
A před chvílí jsme koukali na "Císařův pekař a Pekařův císař", no a co si budem namlouvat, brečely jsme jak na svatbě, ačkoliv v poslední scéně už má Kateřina čepeček, takže svatba musela proběhnout v mezičase a nebyla tam.
Tak a teď si dáváme na dobrou noc Shreka.

Šilamáma Půlplicpryč

video

úterý 9. prosince 2014

V pondělí mě ze spánku vzbudil dívčí pláč. Dobrých pět minut jsem přemýšlela, co se mi tím moje podvědomí snaží říct. Pláč byl ale skutečný, nějakou slečnu chytil revizor.

V neděli jsem po koncertě vesnického filosofa Václava Koubka vymyslela cestou domů báseň v próze:

Někdy se v noci vracím domů kolem řeky. To se potom chodím podívat na splav. Zpěněná voda opravdu svítí ve tmě a já se na ni dívám a představuji si různé věci. Nedávno tam postavili třímetrovou zeď, aby řeka v době povodní nemohla do města, takže od té doby se chodím podívat na třímetrovou zeď, poslouchám burácení a představuji si řeku. Tu svítící i tu úplně klidnou a tmavou. Dnes jsem se rozhodla zeď přelézt a jak jsem tak šplhala s břichem přitisknutým ke studeným kamenům, uvědomila jsem si, že se mám čeho chytit.

Podejmlíko Půlrohlík


pátek 5. prosince 2014

Když jsem dnes putovala šedou mlhou a tmavé větve na mě sahaly, tak se mne poprvé zmocnila sváteční nálada.

Také jsem rozbila vázu na ozdobné šípky v našem oblíbeném vegetariánském bistru.
Sestra si zadřela do ruky trn ve snaze zabránit mi v rozbití vázy na ozdobné šípky v našem oblíbeném vegetariánském bistru.
Pouštěly jsme si pohádku Čert ví proč a sestra se několik minut smála po následující dialogové výměně:
-"Chceš perly? Dám ti perly."
-"Ty hoď radši sviním."
-"Tak tolik jich zase nemám."

Podejmlíko Půlrohlík