pátek 27. února 2015

Naše město je zvláštní město.

Minulý čtvrtek jsem v modré sukni přelezla přes plot obehnaný ostnatým drátem a později ke mně přišel úplně cizí muž a řekl mi: "Nelekej se."

Minulý pátek, chvíli poté, co jsem si v autobusu do deníčku napsala poznámku "proč jsou všichni koně unavení", jsem spatřila muže rozběhnout se proti zdi, narazit do ní, spadnout, chvíli ležet, zvednout se a jít dál, jako by se nic nestalo.
A ještě je nutné říct, že jsem si koupila cukřenku s drápatými nožičkami a gryfem na pokličce.

Naše město je zvláštní město.

Podejmlíko Půlrohlík


středa 25. února 2015

Rajčatová omáčka na špagety s kousky párků

Zážitky ke sdílení.

V pondělí jsme jely s kamarádkou do hospody a začal nás v šalině balit nějakej slepej týpek hláškou: "Holky, nevěnujete se hudbě? Váš hlas je mi povědomej." Bohužel, za náš zpěv by nás spíš zavřeli.

Včera jsem byla v kině na Vetřelcovi a pak jsem šla (jak jinak) na pivo. Seděla jsem u stolu s jedním člověkem a přišla za náma nějaká paní a prej jestli máme rádi svatby (což je poněkud náročná otázka na první rande, žeano) a pak nám dala likérové špičky.

A chápu, že kus z té knihy jsem sem už psala, ale opět. To si prostě nemohu nechat pro sebe:
           A ještě jednou to musím zopakovat - náš svět je zalidněný spícími, kteří zemřeli a sní o tom, že žijí. Na světě je stále více lidí, protože ho zalidňují spící mrtví, přibývá jich, a opravdových lidí, těch, kteří žijí poprvé, je pořád málo. V celém tom zmatku nikdo z nás neví a vědět nemůže, zda je tím, kdo jen sní život, nebo tím, kdo ho doopravdy žije. 
denní dům, noční dům - Olga Tokarczuková


Zcela neadekvátně toto doplním fotkou dokazující moji snahu přeměny image na gothiclolitku aka Nejsem stará na punčocháče s Mickey Mousem.

Šilamáma Půlplicpryč



neděle 22. února 2015

Červený a nehezký.

Strávily jsme s mojí sestrou velmi příjemný víkend.
Setkaly jsme se po delší době, viděly jsme děti, kopaly jsme do nafukovacích balonků, pojedly jsme chlebíčků s celerovo-mrkvovou pomazánkou.
Nutno ovšem uvésti, že Šilamáma do balónků nekopala, neboť je proti násilí na balónkům.
Také jsme pořídil vzácnou videonahrávku dítěte říkajícího "traktor".
Šilamáma v pátek s kamarádkou vyhrála ve fotbálku sedmkrát za sebou.
Strávily jsme s mojí sestrou velmi příjemný víkend.

Podejmlíko Půlrohlík








čtvrtek 19. února 2015

Prdí se po pudingu?

V úterý jsem byla sportovat. Hrát florball. Dvě hodiny. Připadala jsem si jak parní lokomotiva.
Zítra pojedu po čtrnácti dnech domů a v sobotu budeme slavit s dětmi. Těším se jak malá!
Zítra mám ráno ale ještě školu a z té hned pojedu na vlak. Takže si chci udělat tousty na jídlo, jenomže v naší kuchyni sedí moje spolubydlící, kterou nenávidím s nějakou holkou a já nevím, co mám dělat. Achjo.

Toto je úryvek z knihy Denní dům, noční dům od Olgy Tokarczukové:

zapomenutosti
             Šla jsem za Martou a kosila jsem její kopřivy ze stezky do příkopu. Přešlapovala za mnou a se založenýma rukama říkala, že Bůh zapomněl stvořit hodně zvířat.
            "Například brodníka," řekla jsem."Byl by tvrdý jako želva, ale měl by dlouhé nohy a drsné tupé zuby. Chodil by po příkopech a žral všechnu špínu, bláto, mrtvé větve, i odpadky, které voda přináší z vesnice."
            A tak jsme začaly vzpomínat na zvířata, která Bůh, z nějakého důvodu, zapomněl stvořit. Zapomněl na tolik ptáků, tolik zvířat, která žijí v zemi. Nakonec Marta řekla, že nejvíc jí chybí to velké, nehybné zvíře, které v noci sedí na rozcestí. Neřekla, jak se jmenuje.


Je to skvělá knížka.
Toto jsou šaty a sukně, které jsem ušila. Můžete si je koupit tu.

Šilamáma Půlplicpryč



neděle 15. února 2015

Vždycky, když projdu pod Nuselským mostem, vyfotím divnou věc.

Zatím k takové události došlo 4. 7. 2012 a 13. 2. 2015. Potřebovala bych třetí událost, aby potvrdila řadu.
Považuji za důležité zmínit, že obě fotky jsou vyfoceny z přesně stejného místa, akorát jsou na nich zachyceny opačné strany silnice.

Podejmlíko Půlrohlík


sobota 14. února 2015

Neberte si víc, než jste si už vzali

Všechno se opravdu děje pořád znova. Sto roků samoty nelhalo. Dějou se mi úplně stejný věci, jak před rokem, data nejsou rozdílný o víc jak tři dny. Co se stalo minulý týden a co se stane příští týden je ale už čtyři roky stará záležitost. Fakt furt stejný.

Toto je valentýnský příspěvek.

Od svých šestnácti let jsem byla třikrát posedle zamilovaná déle než tři měsíce.
Jeden partnerský vztah, místama posedlý, místama klidný, místama nic.

Je to málo nebo moc? Všichni ti čtyři mi dodnes způsobují svírání srdce.

Kašlu na to. Opijem se s kamarádkou a půjdeme na koncert Piči z hoven a I love 69 popgejů.

Šilamáma Půlplicpryč

Tato fotka nikdy nebude neaktuální

pátek 13. února 2015

Je to náhoda, že surrealistické sdružení rozesílá svoje balíky zalepené zelenou izolepou?

Myslím si, že ne. (Protože první surrealisté psali své texty zeleným inkoustem, pokud mě paměť neklame, určitě Nezval ano, můj oblíbený.)
Od té doby, co naposlouchávám celého Mozarta, abych si určila, které skladby zařadím natrvalo do svého playlistu a které ne, nemůžu poslouchat skoro nic jiného. Respektive poslouchám teď jenom Mozarta ve volném čase a Epic Rap Battles of History u cvičení. Žádná jiná hudba mě momentálně neuspokojí. A už udělám 17 kliků skoro až na zem, cítím, že jsem silnější.
Předvčerejškem jsem brečela u filmu Znamení, když se Mel Gibson na konci rozhlédne po obýváku a uvidí všude ty skleničky s vodou.
Včera jsem se dívala na Čelisti a když jsem si potom pročítala zajímavosti na ČSFD, našla jsem tento úchvatný kousek textu: "Film se umístil na druhém místě v žebříčku filmů, které jsou nejnáročnější na energetický výdej. Během výzkumu vědci na Westminsterské univerzitě zjistili, že při sledování snímku spálíme průměrně až 161 kalorií."
Nemohla jsem přirozeně odolat a našla jsem si původní článek. První samozřejmě skončilo Osvícení se 184 kaloriemi. Na třetím místě skončil Vymítač ďábla se 158 kaloriem. Obecně nejvíc divák pálí kalorie u lekaček, protože způsobují náhlé zvýšení tepové frekvence.
Je pátek třináctého a já jsem ze vzteku nad tím, jak jsem slabá a nemocná, vylezla z postele a ušla 11,4 kilometru za dvě a čtvrt hodiny. Po návratu jsem si málem vykašlala plíce a teď ležím v peřinách a chvěji se, ale morálně se cítím velmi dobře. Koneckonců jsem se zavázala, že v dubnu uběhnu deset kilometrů.
Ano, a také jsem zjistila, že z Čelistí pochází hláška, kterou zná dobře každý člověk, který kupříkladu jako já pravidelně zírá na Dr. House.

Podejmlíko Půlrohlík








středa 11. února 2015

Přijedeš brzo?

Jsem moc stará na to,
abych pištěla v bikinách na pláži.

Jsem moc stará na to,
abych byla něčí první láska.

Jsem moc mladá na to,
abych měla kouzlo protřelý holky.

Jsem moc mladá na to,
abych zvládla nebrat si tě osobně.

Šilamáma Půlplicryč



úterý 10. února 2015

Příspěvek o nočních můrách.

Mívám teď v poslední době problémy se spaním, což je něco, co jsem ještě v životě neměla.
Obvykle by se můj spánek dal popsat spojením "jako když ho do vody hodíš" - jdu spát, usnu, spím a vzbudím se až když je třeba vstávat, s tím, že mě nevyruší ani sbíječka nebo Blind Guardian hrající ve vedlejším pokoji.
Teď ne. Už několikátým týdnem mi trvá i několik hodin, než vůbec usnu, a když už usnu, spím dvacet minut nebo hodinu a už o sobě zase vím a potmě schoulená bdím. Nepomáhá ani můj oblíbený trik hodinu a půl před spaním cvičit a tančit, abych byla unavená a odešla do říše snů co nejdříve.
Tím se ovšem dotýkám té nejpozitivnější věci na celé situaci - už hodně dlouho se mi nestalo, že bych tolik snila. Protože se brzy a často budím, pamatuji si mnohem víc snů než v obdobích bezchybného spánku.
Lucidní snění je něco, čemu jsem se naučila už dřív pomocí nastavování opakovaného budíku častokrát po sobě a bujné fantazie, která je mi vlastní.
Dnes se mi ovšem otevírají dveře k mnohem více vzrušující kapitole: lucidní snění ve světě nočních můr.
Vedou mě k tomu dva zásadní fakty: Nejsem se stavem svého spánku úplně spokojená (jsem častěji nemocná a tělesně slabší kvůli tomu, že tělo nemá čas se přes noc opravit, a protože se nemůže opravit, tak mě budí můj vlastní kašel, a zlomyslná spirála se točí dál a dál) a tak mě během jeho krátkých záchvěvů navštěvují spíše zneklidňující motivy. Zároveň ale se podezřívám (a jsem prakticky usvědčena) z toho, že mě to ve skrytu mé unavené duše baví, takže já sama (pod)vědomě jsem důvod, proč se tohle všechno děje.
Trávím proto hodiny určené odpočinku v mátožných stavech, ve kterých mi vypadávají všechny zuby a já volám zubařce, jestli mi je opraví, ale když mi zvedne telefon, nemůžu mluvit, protože nemám zuby.
Nebo polykám pavouky - při tom jsem přirozeně musela myslet na Draculu, protože panu Stokerovi dodnes nemůžu odpustit, že napsal tu dokonalou knihu, protože než jsem si ji přečetla, myslela jsem si, že ji napíšu já.
Dnes, přibližně v 3:57, jsem měla nový, krásně konkrétní rozjímavý a děsivý sen, který jsem si ještě přímo během jeho trvání sama pojmenovala takto: Sen o takové té situaci ze zombie hororu, kdy skupinka přeživších postav překoná sérii nebezpečných překážek, aby zvýšila pocit svého bezpečí, ale shodou náhod nebo zlovůlí scenáristy se jedna maličká věc pokazí a povede ke zhoubě všech. Dokonce jsem přímo v onom snu sama sobě udávala příklad, že to je jako když ve 28 dnech poté Frank praští do brány, aby odehnal mrchožrouta hodujícího na nehybném lidském těle. Jeho úmysly byly dobré, jeho gesto bylo pozůstatkem lidství ve světě, kdy se význam slova lidství bude muset znovu definovat. Jeho následky vedly k záhubě.
Jsem zvědavá, jestli toto malé dobrodružství představuje odchylku od normálu, nebo jestli se mám přizpůsobit situaci a založit své fungování na několika kratších spáncích během dne místo jednoho dlouhého (četla jsem nějaké statě, které uváděly, že tento způsob spánku je člověku evolučně bližší).
Nesmím se také divit, že nemůžu spát, když mám po každém snu nutkání vstát a jít si ho zapsat.
Nesmím se také divit, že nemůžu spát, když se budím uprostřed noci, abych na aukčním serveru přihodila na ponožky s Georgem Washingtonem za pět a půl dolaru.
Nesmím se také divit, že nemůžu spát, když mě existenciální moment zombie přeměny zajímá víc než vlastní tělesné dobro.

Podejmlíko Půlrohlík

A otázka na závěr: Co to znamená, když ke spontánnímu deníčkovému záznamu o divokých snech přidám prakticky bezmyšlenkovitě jenom samé fotky, ve kterých mi není vidět do tváře?






pondělí 9. února 2015

Proč jsou všechny pocity tak přesné? Proč jsou všechny pocity tak nepřesné?

Dnes bych s vámi chtěla hovořit o dvou věcech.
Za prvé, o botách Šilamámy, které jsou tak krásné, že v nich raději nechodí ven, aby si je neponičila.
Za druhé, o mých nových zlatých blyštivě duhových kalhotách, které vypadají jako rybí šupiny, v nichž zítra půjdu na projekci filmu s názvem "Nebuď smutný".

Podejmlíko Půlrohlík




neděle 8. února 2015

Neadekvátní je slovo, jež mě činí blaženou

Tradiční lednová/únorová psychická labilita, hysterie a rozpolcenost dosáhla svého vrcholu před pár dny a tak se opět hrabu ve vzpomínkách a nacházím.
V tomto případě deníček z mé prázdninové cesty po Franci, níže uvedené je citace.

jdem k tomu baru, není to daleko. neběží tam fotbal, shazujem batohy pod stříškou před barem, Luba si zapaluje a nadává, že tam neběží ten fotbal. sledujou tam koňský dostihy, bar plnej arabáčů, sázíjou. dáváme se trochu do řeči s takovým mladším týpkem, co kouří venku. překládám Lubovi a vysvětluju týpkovi, co tam děláme. míří za náma z náměstí (Place Leon Sublet!) nějakej týpek, ptá se nás jestli jsme Američani, tak říkáme, že ne, prej jestli mluvím anglicky, tak říkám, že jo a on něco s Chicagem, tak mu říkám, že nejsme z Chicaga, že nejsme Američani a on na mě začne něco strašně řvát, furt o Chicagu, že tam jeho brácha byl a ať nelžu, že neznám Chicago a místní z baru to vidí, tak ho posílá do prdele, ať nás nechá na pokoji a omlouvá se nám, tak se dáváme do řeči, anglicky tam moc neumijou, tak musím překládat Lubovi, v pohodě borec okolo 40, vysvětlujem znova, kde se tam berem a co tam děláme, seznamujem se se všema, kouříme, pijem to naše pivko, já kecám hlavně tady s tím a pak s jedním co vypadá jak Lukáš Vaculík, hulíjou, tak si dáváme s nima, je to síla. se všema tam kecáme, těžce v pohodě týpci, o trávě, o hašiši, že máme dávat pozor na fízly a o práci jak to u nás jde a je to v pohodě. o čtvrt na jedenáct příjíždí náš odvoz, se všema se loučíme jak s kámošama, francouzský pusy na tvár, jo tohle bylo dobrý.

Šilamáma Půlplicpryč

Place Leon Sublet, Venissieux, Lyon

čtvrtek 5. února 2015

Máme teď doma na zdi obrázek Karla Dobrého jako Vincenta van Gogha a činí mě to velmi šťastnou.

Také se konečně dostavilo to puzení na začátku nového roku rekapitulovat ten minulý, alors (francouzsky nuže):

Vizuální demonstrace genetického přenosu mimiky v našem rodu, tzv. podkovička. Leden 2014.

Podejmlíko Půlrohlík