čtvrtek 30. června 2016

Krátký (ale podrobně popsaný) příběh o jablku.

Příběh se odehrává ve vagónu pro rodiče s dětmi, kde nebyli přítomni žádní rodiče s dětmi.
Ve vlaku si vedle mne sedl mladý muž (který shodou okolností vypadal přesně jako Matthew Gray Gubler) a z batohu si na stoleček vyndal žluté jablko a láhev s vodou.
Když v jedné stanici vlak s cuknutím zastavil, zmíněné jablko spadlo na podlahu a odkutálelo se do neznámých končin.
V tento moment jsem si uvědomila, že v cestovní tašce s potiskem palmových stromů v přihrádce nad mojí hlavou mám přichystaná dvě (červená) jablka a že se mi nyní naskytla naprosto báječná příležitost spáchat dobrý skutek a nabídnout jedno z oněch jablek tomuto cizinci.
"Jak to jen provedu?" ptala jsem se sama sebe. Stydím se mluvit na cizí lidi, nota bene, když vypadají jako jedinečný Matthew Gray Gubler. Řekla jsem si, že když cizinec nevystoupí v Kolíně a pojede dál, že je to znamení osudu, že mám odhodit vrozený ostych a že mu zkrátka musím nabídnout náhradu za ztracené jablko.
Do Kolína jsme přijeli za půl hodiny a cizinec opravdu nevystoupil, takže jsem přistoupila k realizaci svého plánu.
Cizinec přirozeně jablko s úsměvem odmítl a já se jala zaobírat spoustou nových myšlenek, například jestli by moje chování zavánělo sociopatií, kdybych někomu popsala všechny svoje myšlenkové pochody, nebo že když naposledy zdokumentovaně nabízela žena muži jablko, tak to vlastně nebylo považováno za dobrý skutek, nýbrž za prvotní hřích. (Ale veškerá symbolika, kterou tato biblická scéna reprezentuje, mě dodnes nevýslovně rozčiluje, takže do toho se raději pouštět nebudu, možná někdy jindy).
Poté jsem se rozhodla, že se o tento krátký incident podělím v sms zprávě se svojí sestrou - třeba mi sama navrhne možnost, že jsem sociopat!
Nicméně přesně ve chvíli, kdy jsem stiskla tlačítko "odeslat", vlak znovu při zastavení poskočil a jablko se k cizinci přikutálelo zpět a on ho zvedl ve své dlani.

A večer byla na znamení zázraků na horizontu kompletní dvojitá duha. Tak velká a kompletní a dvojitá, že se mi ani mezi kantny nevešla.

Podejmlíko Půlrohlík


středa 29. června 2016

Běž se projít a zhluboka u toho dýchej.

Dnes mi sestra napsala: "Tak běž ven a podívej se v bankomatu."
Já jsem to na první dobrou přečetla jako "tak běž do kómatu" a hlavou mi ihned proběhlo, že to zní jako plán.
Všechny moje oblíbené internetové zrzky se odbarvují na blond a všechny moje oblíbené internetové dlouhovlasářky si zkracují vlasy. Copak člověk v tomto světě nemá už vůbec žádné jistoty?
Také jsme si se sestrou obě poplakaly, když jsme obdivovaly rodinu Warwicka Davise a jeho tweet ohledně svatebního výročí: "The wonderful Sammy Davis and I celebrate our 25th Wedding Anniversary today! Here's to the next 25... In fact, here's to forever! ❤️"
A hned potom jsem během úklidu rozdupala krabici, na které bylo napsáno, že s trochou fantazie ji lze využít mnoha dalšími způsoby.
A hned potom jsem šla na podvečerní procházku a zjistila, že jsem po pět let bydlela poblíž překrásné zdi zarostlé rostlinami, které jsem si nikdy dříve nevšimla, až předposlední den před stěhováním pryč.

Podejmlíko Půlrohlík



úterý 28. června 2016

Kamarádky

Kamarádky jsou důležitý.
Jedna mi odjíždí na (minimálně) tři roky do Norska.
Sice se budeme vídat, ale jen tak jednou za tři měsíce, když dobře.
Co chceš říkat, když se takhle loučíš s někým takhle důležitým?
Ta druhá kamarádka mi tady díky bohu zůstane.

Šilamáma Půlplicpryč




pondělí 27. června 2016

Půjdem do pekel.

Přemýšlím, jestli jsem marnivá.
Asi jsem marnivá.
Ale také si říkám, že jiní marniví lidé by se za mě možná styděli.
Jak ten svět dokáže být rozmanitý.

Podejmlíko Půlrohlík




čtvrtek 23. června 2016

Náhody? Záhady!

Jsem teď ve zvláštním rozpoložení. Furt něco dělám, pendluju vlakem mezi Brnem a mým domovským městem, takže jsem ani nedopsala článek po Zámostí. Tady jsou jeho kusy.

Zámostí bylo tak náročný (ale krásný), že jsem se z něho pořádně nevzpamatovala a to skončilo před týdnem. Všechno bylo. Fakt všechno. Poprvý jsem měla ve své domovské hospodě účet za devět stovek. Při ceně piva 25 Kč je to zvláště obdivuhodný výkon, kór když jediný jídlo na tom účtu byly jedny brambůrky.

Tento víkend byl také velice krásný. S mojí nejlepší kamarádkou jsme pinglovaly na svatbě, jejíž svatební kolona vypadala spíš jako okupace (hodně moc zelených vojenských aut). Ale nevěsta jela ve starém rolls-royce a byla krásná i když už pak měla jen bílou halenku a khaki šortky.

Aktuálně to vypadá, že moje brigády přebírají kontrolu nad mým životem. Ale zase když jsem včera odcházela po osmihodinový šichtě v ZOO (s taškou plnou kytiček a keříků s cherry rajčátky, co jsem dostala od spřátelenéo pracovníka v tamnější květinové zahradě), tak jsem se zastavila u výběhu se zebrama a chvíli tam stála. Měla jsem prozření. Zebry jsou fakt krásný a majestátní zvířata.

Šilamáma Půlplicpryč






pondělí 20. června 2016

Anton Yelchin (11. 3. 1989 - 19. 6. 2016)

Moje srdce od včerejška nepřetržitě bolí, jako bych měla záchvat panického strachu.
(Je přesně rok, na den přesně rok po Aramisovi.)
Nejvíc se mi zapsal jako Odd Thomas, který vidí mrtvé, jako Ian, který dělá hudbu s upíry, a jako Kyle, který chce zrušit konec světa.
Podívejte se, jak laškoval s Matthewem Gray Gublerem.
A zejména bych ho chtěla uctít jako fotografa, který miloval fotit na film - sebe i všechno ostatní.




středa 15. června 2016

úterý 14. června 2016

Nechci s tebou spát. Chci tě zabít.

Dnes jsem si všimla, že kamennému mužíčkovi, který hraje v každém tajemném filmu o Praze, někdo udělal jokerovskou proměnu.
Také jsem rozbrečela samu sebe hlasitým předčítáním cizích básní a možná i sestra měla na krajíčku.
Mám poměrně málo kamarádek a všechny se musí vdávat nebo rodit v jeden týden a na úplně jiných místech republiky, ach jo.
Naše mamka měla úplně stejnou egyptskou brož, ale jeden z těch penízků na ní chyběl. Byla jsem nesmírně šťastna, když jsem v bazaru našla stejnou a ještě zcela zachovalou, ale přesto ji skoro nenosím, protože se bojím, že poztrácím ty penízky.

Podejmlíko Půlrohlík



středa 8. června 2016

Jsi vítána všude.

Nejprve jsem dala vědět, že jsem při smyslech.
Potom jsem spatřila přes celou místnost potisk koní.
Také jsem jela tramvají - po docela dlouhé době. A byla jsem užitečná, což bylo příjemné.
Zatímco se louhoval malinový čaj, četla jsem si o snech surrealistů a byla jsem zklamaná.
Soňa už dřív, mnohem dřív, vyjádřila zájem plést copy, tak jsme pletly copy. Soňa Soně, já Soně, Sona mně a Soňa Boře. Bora vypadala jako odhodlaná bojovnice, to se mi dost líbilo.
Bora nám také vyprávěla sen o třetím oku.
Jako tři holčičky s copy jsme šly na polévku do místnosti, kde byly zdi ověšené malovanými portréty rozličných lidských pupíků.
Sona měla kulajdu, Bora myslím něco s kari a já si dala gazpacho.
Tereza se k nám nemohla připojit, protože jsme jí omylem - opravdu upřímným omylem - řekly adresu na druhé straně města.
Cestou po schodech jsme pozorovaly mladíky trénující nám neznámé bojové umění.
A pohleďte na tento krásný mrak!

Podejmlíko Půlrohlík



sobota 4. června 2016

Kde domov můj.

Dnešek byl divný den.
Ráno jsem vstala brzo, ne velmi brzo, ale dost brzo na to, abych si připadala jako produktivní člen společnosti. Venku byla ještě mlha, což mě potěšilo. A za domem probíhalo natáčení nějakého filmu, což nijak nezměnilo mé emocionální naladění.
Šla jsem si do Bubenče pro Peršákovu knížku, protože ji potřebuji v ruce, pokud mám alespoň trošku myslet jako on. Když mi ji pan editor dával, tak vypadal, že na něco čeká, že se chce na něco zeptat, třeba proč si od něj kupuji Peršákovu knížku, ale nic neřekl a na nic se nezeptal.
Cestou zpět jsem si vyfotila kvetoucí keře a připadala si nabitá energií. Říkala jsem si, že bych se mohla takhle procházet donekonečna. Ráno jsem si ale nezabalila lahev s vodou, tak jsem se chtěla stavit domů pro zásoby. A jakmile jsem překročila práh, udělalo se mi strašně špatně. Tak špatně, že i jen držet otevřené oči pro mě bylo namáhavé.
Celý den jsem s výčitkami prospala. Znovu jsem se vzbudila až zase večer, kdy jsem si řekla, že by mi mohlo přestat být špatně, abych se mohla jít ještě projít, když už jsem nic jiného nezvládla. A přesně tak, zničehož nic, mi zase přestalo být špatně. Tak jsem se šla projít.
A během toho všeho bylo strašlivé vedro.
Divný den.

Podejmlíko Půlrohlík


 

středa 1. června 2016

Víte, co je nejlepší?

Malé děti.
Ty jejich ručičky a ty jejich nožičky. Veliký bože, jak jsou tak strašně maličký. Abych parafrázovala Traband.
Nejlepší jsou malé děti, fialovozrzavá Šilamáma a Jim Morrison.
A není to příjemné, když se vám na garden párty sejdou všichni naráz?
Takže si k dnešnímu dni dětí dáme vzpomníku na to, když jsme předloni (jak ten čas letí) slavili na zahradě tatínkovy narozeniny.

Podejmlíko Půlrohlík