sobota 27. února 2016

Vždyť jsi náš svět, náš stesk, náš sen, chléb i sůl.

Říkala jsem si, že dnešek, nejstudenější den týdne, bude ideální na desetikilometrový městský pochod v nových kalhotách.
V jedné úzké uličce jsem potkala vzduchem letící mýdlovou bublinu. Nevím, co mi proletělo hlavou, ale automaticky jsem zvedla ruku a svým dotykem bublinu zničila. Možná jsem měla mít radost, že jsem potkala bublinu a byla to moje bublina, ale po značnou část cesty jsem kvůli tomu měla spíš výčitky svědomí.
Jinak ale pochod vedl k samým pěkným věcem. Dokonce jsem si ani nekoupila žádnou čokoládu.
Na zpáteční cestě jsem potkala muže ztepilého a krásného jako Glorfindel, s vlasy staženými do bobku a se strakatým štěňátkem. Když jsme se míjeli, usmál se mému obdivnému pohledu (v tu chvíli mířeném zejména na štěně a jeho vyplazený jazyk) a tím končí příběh o tom, jak se mi za denního světla na ulici uprostřed škaredé zástavby podlomila kolena.
A nyní se ještě pokochejme květy babiččina amarylis a hromadami hlíny a cihel, které jsem vyfotila, když jsem ještě byla minulý týden doma.

Podejmlíko Půlrohlík



1 komentář: