To, co neuděláme, neuděláme proto, aby ostatní nevěděli, že to udělat chceme.

Dnes jsme si se sestrou poplakaly u Vesnice. Zjistila jsem, že čím víc na to koukám, tím víc mě bolí srdce i u scén, u kterých mě dříve vůbec nebolelo.
Zajímalo by mě, co to znamená, když po třech měsících přijedu poprvé do Prahy a uvidím film o muži, který běží se psy/vlky a je šťasten. A další film o mladé učitelce, která se zamiluje do svého studenta a je slepá ke všemu kromě vlastní touhy po lásce. A o Strejcovském, jak ovazuje Pavlu provazem.
A že jsem v noci sledovala Petra Marka, jak se se svými studenty baví o polském filmu. Připadali si myslím velmi mužní, jak tam tak ovíněni kouřili a házeli po sobě jmény, aby vysoupeřili, který z nich je moudřejší a sečtělejší. Nepřispěla jsem do debaty příliš, jenom jsem jim podala popelník a řekla, že ten Zanussiho film s dlouhým názvem se jmenuje "Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou". Ale z těch filmů, o kterých se bavili, jsem viděla všechny.
Taky jsem viděla film o tom, jak pan Potměšil s Dejdarem chtějí dělat poctivou politiku a zlí mafiáni jim to kazí. Přišlo mi zvláštní, že jediná scéna, která mi ve filmu připadala uvěřitelná a autentická, bylo zkopání chudáka politického asistenta na ulici do krychličky.
Také by mě zajímalo, jestli mě skutečně sledoval celou dobu od projekce až po schodech nahoru.
Což mi připomíná, že jsem dnes ve vlaku za dvě hodiny napsala skoro všechno, o čem bych chtěla psát další dva roky. Jenom konec mě zatím nějak neuspokojuje, ale to ty konce dělají vždycky, dokud k nim člověk nedospěje.
Když vyprávím Michalovi o Kosťovi, připadám si také trochu slepá.
A všechno teď vychází tak skvěle a vypadá tak dobře, že se cítím velmi provinile, že se trochu obávám, co se stane, až to skončí, protože se bojím, že to neustojím. A ještě se mi to rýmuje. Ale ospravedlnila jsem si to tak, že aby nedošlo ke stejné slepotě jako u výše zmíněné paní učitelky, musí člověk chvilku počkat, aby se mohl na situaci podívat střízlivějšíma očima.
Tak dlouhý výlev jsem dnes ani nečekala, a to jsem si jistá, že jsem polovinu všech věcí, co jsem chtěla napsat a utřídit, zapomněla.
Zde máte Bustera Keatona, na němž visí jeho vlastní děti.

Podejmlíko Půlrohlík

Bojím se, že jsem zbabělec.

Takže, v sobotu jsem po dlouhé době napsala báseň, což by už samo o sobě stálo za zmínku.
V pátek jsem měla po dlouhé době dojem, že vidím znamení.
A v neděli jsem po dlouhé době měla dojem, že vedou ke konci světa.
(Jinými slovy, zvadla mi květina, kterou jsem dostala od básníka, a večer jsem si poplakala u Melancholie v televizi.)
Ale konečně jsem přišla na to, jak bude vypadat Kosťa. Zamítla jsem domněnku, že by to mohl být velký statný metalista, a bude to zase malý vyplašený chlapec.
Aldous Huxley říká, že intelektuál je ten, který objevil něco zajímavějšího, než je sex. A to je to prosím pán, co napsal dvě pojednání o drogách.
Můj tatínek říká, že všechny básně, které se mi líbí, vypadají jako náhodně poskládaná slova za sebe.
U všech fotek jsem si v podstatě jen zkoušela, jakou mám nastavenou expozici.
Elvis ex machina.

Podejmlíko Půlrohlík

Dnes jsme zase obě plakaly u NCIS, když se manželka korejská špionka setkala se svým manželem, mariňákem s širokými rameny a psíma očima a děťátkem v náručí.

A také jsme dnes viděly kvetoucí pampelišku.

Podejmlíko Půlrohlík a Šilamáma Půlplicpryč

Kůň v bazénu IV.

Následuje další součást souboru "Čas znovunalezený aneb Z archivu facebookových statusů".

12. říjen 2012
(výpisky z knížky Nezahrada od Reného Vaňka)
Když jsme sežrali šachy, ukázal děda na babiččinu urnu.
Moje sestra dodává: Z knížky, kde je kapitola jmenující se: "Něžná lobotomie!
Já dodávám: Tma barevná jako to, co nastane pokaždé, když zemřu.

13. říjen 2012
jak zmrzlá země na rakev


Podejmlíko Půlrohlík a Šilamáma Půlplicpryč

Zjistíš, že seš na stejným místě

Tak mám dojem, že se nám všechno tak nějak opakuje.
Zítra asi půjdeme pěšky dvacet kiláků, ale chtělo by se to domluvit.
Včera jsem zjistila, že můj mobil má poněkud chaotickej smysl pro třídění SMSek, páč se mi v konverzacích opakujou jména a ty konverzace nejsou tak jak proběhli, jen náhodně různý esemesky prostě asi jak se to mobilu líbilo. Ztrácím kontinuitu.

Jsme opět na sklonku prázdnin a ostatně všeho.

Aspoň, že máme se sestrou SWAG.

Šilamáma Půlplicpryč

Široce probuzena.

Dobrý den děti, máme tu další hudební dobrodružství s přepracovanou pisatelkou, tentokráte na téma "Co se stane, když zadáte do YouTube spojení "wide awake".

Já jsem původně hledala písničku od thenewno2, kterou znám už delší dobu a chtěla jsem se podívat na klip. Thenewno2 jsou pro mě opravdické orgie, protože to zní jako hlas George Harrisona z hrobu, ale s moderní atmosferickou hudbou. Georgovy sólové desky jsou totiž hodně (hooodně) zatížené dobovou zvukovou produkcí a pro mě tak až na pár písniček prakticky neposlouchatelné, skupina jeho syna Dhaniho je tedy splněným snem. Celá kapela působí přirozeně a zručně a jejich desky vždycky působí jako celek, zatím jsem neměla potřebu žádnou jejích píseň vyřadit, že by mě rušila. Navíc z nich čiší kombinace přemýšlení o smyslu i čisté muzikantské radosti, což je pro poslech značka ideál.

Vyskočilo na mě ale několik dalších stejnojmenných exemplářů, které si vyloženě říkaly o srovnávací poslech. Zajímavé je, že všechny písničky vyšly ve dvou vlnách prakticky ve stejnou dobu, první dvě v létě 2012 a další tři teď, v létě 2014.

Asi "nejpopulárnější" produkt tohoto jména vyplodila Katy Perry, o které toho kromě faktu, že má velká prsa a že byla provdaná za Russela Branda, nevím nic. V současné popové scéně se příliš neorientuji, tak nechci šmahem říkat, že všechno stojí za starou bačkoru, o této písni to ale nyní říct můžu s klidem. Zpěv se schovává za umělým zkreslováním a hudební podkres je repetitivní a bez nápadu. Oficiální klip v sobě skýtá jakýs potenciál - smutná princezna bloudí labyrintem, projektuje své sny a naděje do jahody, potkává děsivou holčičku a chlapy s býčími hlavami, aby v sobě objevila sílu ženy a vyběhla do rozkvetlých zítřků, ale to by k tomu musela hrát nějaká pořádná, až se mi chce říci opravdová, hudba, abych měla dojem, že to má celé nějaký smysl.

Exotype je levobočkem jakési americké deathcorové kapely, do žánrového ranečku si přibírá i něco elektroniky a dubstepu, alespoň podle oficiálních textů kapely. Písnička začíná docela zábavným mixem growlingu a elektronických hrátek s metalovým podkresem a těžkými kytarami, ale tuctový zpěv v refrénu sráží písničku do průměru, kterého bych si asi sama od sebe nepovšimla. Po zběžném poslechu dalších pár písniček kapely se zdá, že jsou ale celkem zajímaví a třeba v playlistech na běhání by se asi vyjímali docela dobře.

J Mascis je indie písničkář ze staré školy a prý jeden ze sta nejlepších kytaristů všech dob. Jeho písnička oplývá jednoduchou akustickou aranží s důrazem na prostý zpěv a kytarovou virtuozitou, postupně se k němu přidává víc nástrojů a ženský hlas, pořád ale zůstává docela subtilní. Písnička díky tomu neztrácí náboj a zůstává zajímavá až do konce.

Josh Record, tentokrát Angličan, je také jakýsi alternativní muzikant, ovšem z nejnovější generace, a deska, ze které tato "Wide awake" pochází, je jeho debutová. Na hudbě je to trochu poznat, ozývá se z ní, stejně jako z celkové sebeprezentace, nezaměnitelný unylý hipster závan toužení po emocích, místo emoce samotné. Zpívající hlavy z klipu mi přijdou jako super creepy nápad, ale písnička samotná už mě tolik nezaujala, zvláště skoro rozjásané refrény podle mě narušují atmosféru, kterou buduje ve zbytku písně. Líbí se mi naléhavá klavírní linka, ale nemám žádnou motivaci pídit se po tomto autorovi nějak dál.

Podejmlíko Půlrohlík

Ach, poezie.

>>Bob Dylan first spoke of writing a book back in 1964. In an article in LIFE he stated that he had contracted with Macmillan to do something called TARANTULA.
When asked what the book was about, Dylan replied, "It's about spiders."<<

Podobně se cítím, když musím někomu vysvětlovat, o čem bych chtěla napsat scénář.

Podejmlíko Půlrohlík