Minulý týden za okny spatřil slunce a hned musel běžet pro další rozhlednu. Běh myslím metaforicky, ale vzal mě s sebou.
Na hoře pod rozhlednou jsme v hluboké závěji potkali bědujícího muže v zelených šortkách oblečených přes kalhoty, kterak obchází kolem svého auta uvězněného v oné závěji, padá před ním na kolena a říká: "Možná, že když to tady nějak tento, tak to to... půjde."
Nešlo a osobně si myslím, že tam takhle běduje už celé věky a ještě nějaký ten věk bědovat bude.
Nefoukal vítr, a přesto se rozhledna nahoře celá chvěla. Trochu jsem řvala hrůzou jenom v momentu, kdy se tatínek rozhodl, že v té výšce bude měnit teleobjektiv, aby zkusil vyfotit Zelenou horu na horizontu. Kdyby ještě k tomu foukal vítr, tak bych jistě řvala celou dobu.
Ale že vítr nefoukal, tak jsem vlastně byla docela statečná.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat