Byly tam dvě děti, ne tři.

Není asi lepšího pocitu, než když v televizi běží Válka světů, na kterou se dívá váš tatínek, celou dobu si říkáte "Nebudu se na to dívat, není to film pro mě.", ale potom vám to nedá a tak trochu se díváte a celou dobu si říkáte "Nebudu nad tím přemýšlet, není to film pro mě.", ale potom vám to nedá a tak trochu nad tím přemýšlíte a celou dobu si říkáte "Ale nebudu o tom psát, není to film pro mě.", ale potom vám to nedá a tak trochu o tom píšete a celou dobu si říkáte "Nebudu to rozebírat dopodrobna, není to film pro mě.", ale potom vám to tak trochu nedá a už si pouštíte vybrané scény několikrát, abyste je dokázali rozebrat a vysvětlit, v čem vám tak vadí.
A druhý den donutíte svoji sestru, aby si váš výtvor přečetla, aby měl alespoň nějaké publikum, a pustíte jí i vybrané pitvané scény a potom jí pustíte scénu z jiného filmu, na kterou v tom rozboru reagujete, jakože je mnohem krásnější a propracovanější, a sestra u té krásné propracované scény říká "Nemusíš to vypínat, mně se to líbí." a jen co zajdete za roh, už slyšíte, že si pouští trailer k tomu krásnému propracovanému filmu a říká: "Co kdybychom se na to podívali."
A potom spolu se sestrou ležíte na podlaze, jíte pečené brambory s majonézou a co je nejlepší, díváte se u toho na ten krásný propracovaný film, kde Brad Pitt vůbec nemrká a každé emocionální gesto je dohráno až do úplného konce.
A tady zhruba končí ten pocit, nad nějž není.

Podejmlíko Půlrohlík