Naposledy jsem ho určitě držela v ruce v Českém Těšíně a to už je bratru dva podzimy zpátky.
Soňa mi onehdy říkala, že jsem se zaobírala dramatem tak dlouho, až jsem ztratila svou poezii, a měla pravdu.
Sešla jsem tehdy z pódia a řekla Piotrovi, že už nikdy nebudu číst své básně nahlas, tak jsem asi také měla pravdu. Zaklela jsem se někam do temnoty.
Zajímavé je, že Piotr si pamatuje, z jakého notesu jsem četla, já ne.
Já si matně vybavuji, že jsem si tam ty básně zapisovala tmavě červenou fixou. Myslela jsem si, že je ten notes v posteli s ostatními notesy, ale není. Respektive prolistovala jsem všechny notesy v posteli a v žádném z nich nebyly básně napsané červenou fixou. Další možnost je ta, že moje vzpomínka, jak si zapisuji básně ke čtení červenou fixou, je falešná. Ale co jsem to potom četla v tom Těšíně?
V jiném notesu, v tmavě červeném notesu, jsem našla zápisky, které jsem si psala to ráno na nádraží těsně před odjezdem domů, bylo to 16. listopadu. Stojí tam třeba: "Michalova dívka řekla, že vypadám smutná, a od té doby už jsem se upřímně neusmála."
O pět dní později, 21. listopadu, jsem si zapsala: "Viděla jsem ho smát se jenom dvakrát. Jednou, když jsem odjela, a podruhé, když jsem přijela. A potom vlastně ještě jednou ve velké tlačenici, poté, co jsme se oba obnažili."
A pod tím mám oranžově napsáno "smysl pro načasování" a to je třikrát podtrženo.
Sestra na to říká: "Když se musíš ptát, nikdy se to nedozvíš, když to víš, stačí se jen zeptat."
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat