Neumí ani uvařit vejce

Nyní, když je Šilamáma mimo dosah vymožeností civilizace, zveřejním článek, který napsala, dokud v něm ještě nebyla, a článek, aby toho nebylo málo, pojednává o čase, kdy rovněž nebyla na dosah. Fotografie pochází z procházky, kdy jsme sice byly ve městě, ale zároveň jsme byly v lese, ať je téma vytěženo nadoraz.
-Podejmlíko

Vrátila jsem se z lesa a od řeky a od dětí, co se neustále ptají: "Co bude k jídlu?" Ne, že bych se netěšila na Podejmlíčko a další příbuzné a kamarády (a hospody, co si budem namlouvat), ale jak jsem napsala svému drahému kamarádovi na pohled z tábora: "Hele, víš jak, čtrnáct dní v lese u hliněnejch kamen, jen vařit samý buřty, to vůbec nestojí za kulový. Třeba dneska jsem dělala karbanátky pro 32 lidí."

Jak Vám jistě nemusím vysvětlovat, při počtu 10 dospělých ve věku 16, 19 a 21 až 33 let, 6 mládeží ve věku 13-15 let, 7 děťomládeží ve věku 10-12 let,  a 7 dětí ve věku 7-9 let, není o prapodivné, absurdní i veselé historky nouze. A jedná se o čistě chlapecký tábor. Kromě mojí maličkosti.

Došlo k bitvě o latrínu. Věřím, že nemusím naplno říkat, čím se proslavila. Snad jen, že proběhla v době mého poobědního šlofíku a když jsem se vzbudila, bylo již po bitvě a všichni chodili vydrhnutí z řeky a velmi se smáli.

Také jsme se v noci přepadávali se sousedním táborem. Jelikož se jim povedlo ukrást nám lodě, řekli jsme si, že pomsta bude sladká. Zvolili jsme neortodoxní přístup k přepadu. Obarvili jsme jim mléko potravinářským barvivem na čtyři různé barvy, poslali tam člověka namazaného medem, který všechny objímal, zatímco jsme jim ucpali komín slámou a nad ránem jim udělali koncert zahrnující čtyři seriózní hudební nástroje (kytaru, dvanáctistrunnou kytaru, housle a zelenou vroubkovanou trubku) a můj zpěv. Pak k nám přišlo vedení přepadených a donesli nám kilovou čokoládu, že takovej přepad ještě nezažili a že se jim to moc líbilo.

Jedno naše dítě z kategorie těch hodně malých (pidižvíci nebo familiérně pindíci) mělo v noci noční můry. A z jednoho našeho vedoucího na noční poradě vylezlo, že by to mohlo být tím, že bydlí v domě, ve kterém po druhé světové válce našli mumifikované miminko a mezi světovými válkami že tam bylo sídlo místních satanistů nebo čehosi. Byla o něm napsána kniha "Umřel jsem v sobotu". K zakoupení tady a rozhovor s autorem tady. Tu noc jsme měli noční můry už všichni. Ne jenom ten chlapeček.

Šilamáma Půlplicpryč